Asexualita

25. října 2016 v 7:39 | Larry |  Mé úvahy/názory
Ahoj, všichni!
Dneska bych chtěla zabrousit do tématu, o němž většina lidí vůbec nic neví, nebo to pokládá za nereálné. V rámci Asexual Awareness Week jsem se rozhodla napsat něco o této sexuální orientaci.


Jedná se o normální orientaci, stejně jako je hetero-, homo-, bi-, pan- sexualita... Asexuálové (dále Aces) tvoří asi 1% populace. Asexualita obecně znamená absenci sexuální přitažlivosti k jakémukoli pohlaví. Jiné společné znaky v tom nehledejte. V žádném případě to, že je jeden asexuální, neznamená, že je robot, nebo že se rozmnožuje třeba mitósou (lidé mají bujnou představivost). Zároveň to neznamená, že by nemohl mít sex, ani že se mu nemůže líbit. Je to jen volba člověka. Asexualita není o tom, co děláte, ale jak to cítíte.
To, že aces necítí sexuální přitažlivost, také zdaleka neznamená, že necítí lásku. Mohou být heteroromantici, homoromantici, biromantici, aromantici, etc. Někteří aces mohou mít zdravý vztah bez sexu, jiní ho například mohou dopřávat partnerovi, i když samotní ho nepotřebují, a jsou i tací, kterým se jen představa styku, a věcí s tím spojených, příčí.

A proč o tom mluvím? Protože se o tom nikde neučí. Protože lidé při coming-outu mají typicky reakce jako: "Ale na to jsi ještě mladá/ý," "ještě jsi nepotkal/a toho pravého/tu pravou," "to přijde časem," "to sis vymyslel/a, abys mohl/a být něčím výjimečný/á". To ale není pravda. Nechceme být výjimeční, nepotřebujeme pozornost. Chceme vědět, že nejsme sami. Nechceme každému zvlášť vysvětlovat, co to znamená. Nechceme být nazývání roboty/kytkami. Nechceme slyšet, že neexistujeme, ani to, že láska a sex nás dělají lidmi. Chceme jen porozumění a respekt…

Media i společnost jsou jen plny sexu a heteronormativity. Málo-kdy vidíte film bez nějaké romantické zápletky, i když se tam vůbec nehodí, nebo i když v knižní předloze není vůbec. Známé sexuální orientace jsou jen hetero- a homosexualita, možná i bi-. Kdyby se o tom dozvědělo více lidí, mohli by dříve zjistit, že nejsou mentálně nemocní, že jsou v pořádku, místo nekonečného obviňování, že nejsou v normální, nebo že jsou divní. Nemuseli by se přetvařovat před ostatními, když chtějí zapadnout. Mohli by come-out, aniž by byli odsuzování.

Jak rozeznáte aces v davu? Nijak, pokud to nebudou chtít. Jako "poznávací znak" může být černý prsten (jakéhokoli tvaru s jakýmkoli vzorem) na pravém prostředníku. Nicméně, i když má někdo takovýto prsten, nemusí být nutně ace (a naopak).

Na závěr bych chtěla říct, že pokud se cítíte, že byste mohl/a být ace, zkuste prozkoumat odkazy na konci článku. Ostatní bych chtěla požádat, aby to brali seriosně a nesnažili se někoho, kdo je ace, jakýmkoli způsobem zesměšnit/trápit… Děkuji.
Více Info:
asexualita.cz
cs.wikipedia.org/wiki/Asexualita
asexuality.org
whatisasexuality.com

Aktuálně nejčastější vyhledávání na tumblr.com - 24. 10. 2016
 

Pokrokem k jisté smrti

3. září 2016 v 23:57 | Larry |  Témata týdne
Pokrok je nevyhnutelný. Kdo tvrdí, že není, lže, nebo lže sám sobě. Lidstvo stále a znovu vyvíjí nové úžasné vynálezy, dozvídají se o nových objevech úspěšných vědců a slyší o pokrocích naší technologie. Stroje nám dávají takové možnosti, o kterých se dříve lidem ani nesnilo. Zjednodušují život, pomáhají nám, můžeme se přes ně dorozumět, či vidět, co se právě teď děje na druhé straně světa. Technologie je úžasná věc. Ale je tu nějaká šance, že by se jednou stala pro nás zhoubou?

Války. Kdyby měla z nějakého důvodu, který nemám v plánu ani odhadovat, začít válka mezi Ruskem a USA, přiznejme si, že jejich zbraně by dokázaly vyhladit celé lidstvo do posledního človíčka. Ale tím viníkem by ovšem nebyly zbraně, ani technologie, ani bojové látky. Tím hlavním zločincem by nebyl nikdo jiný než lidi. Zbraně nezabíjejí, lidé ano. To platí po jakoukoli zbraň i nástroj, nejen ty nejpokročilejší. Lidská touha po moci je však silná a při každé válce přišlo zbytečně o život tisíce osob.

Ale, možná, velice teoreticky, nechápejte mě špatně, byly války prospěšné. Vezměme si, kolik lidí se nyní nachází na planetě Zemi. Lidé se rodí rychleji, než umírají. Máme výborné moderní nemocnice, na hodně nebezpečných věcí máme zákazy, když máte jenom trochu poškozené auto, hned vás nepustí na silnici, tresty smrti jsou zakázané a minimálně u nás v ČR se podporuje, když máte víc jak 2 děti. (Alespoň v Číně mají rozum s jejich pravidlem jednoho dítěte.) Tohle všechno rychle povede k přelidnění, což bude mít jednou fatální následky. Jak dlouho to asi naše planeta unese? Kolik času nám zbývá, než vypotřebujeme všechny její zdroje?
viz. http://www.worldometers.info/cz/

Bohužel možnost toho, že lidstvo se jednou vyhubí samo svou vynalézavostí, tu je a asi bude pořád. Ať už to bude biologická zbraň, jaderné bomby, nebo roboti s umělou inteligencí... Možná to ale příroda a vesmír stihnou dřív.

Space: The final frontier

12. srpna 2016 v 21:38 | Larry |  Moje psaní
Nekonečný vesmír. Hranice lidského poznání a znalostí fyziky. Hranice chápání a fantasie. Nekonečno.
Je po půlnoci. Na kalendáři je poslední škrtnutý den 6. srpen. Venku už je chladno. Počasí nám sděluje, že léto už se přehouplo přes svoji polovinu. Nebe však tento negativ bezpečně vyvažuje.

Žádné mraky nezakrývají umělecké dílo velkého třesku dávajícího život. Na černočerném plátně se vykreslují hvězdy, slunce, část Mléčné dráhy, ale i výtvory člověka poletují mezi uskupeními. Družice, stanice, letadla…

Tento fascinující pohled v člověku probudí mnoho otázek. Zda-li jsme ve vesmíru sami, či zda-li je vesmír nekonečný. Jestli je konečný nebo nekonečný, je (doslova) ve hvězdách. Jedno je ale jisté. Takováto vědomost je pro nás, lidi nedosažitelná jako samotná hranice vesmíru. Když se dnes podíváme na hvězdnou oblohu, vidíme to, co se stalo před tisíci, miliony let a je tu jistá pravděpodobnost, že veliká část toho v aktuálním okamžiku už vůbec neexistuje, a je jisté, že to minimálně vypadá úplně jinak.

Možná budu znít jako pesimista, když budu tvrdit, že tajemství vesmíru a samotného vzniku nikdy neodhalíme. Chtěla bych ale podotknout, že hledat život ve vesmíru bychom měli, až přestaneme zabíjet ten náš - na planetě Zemi.
 


Zápis 5/29/16 aneb. maturitní trápení

29. května 2016 v 22:48 | Larry |  Deník
Jak jste si jistě všimli, nyní bylo a je období maturit. Naštěstí, oproti několika lidem, kteří maturují příští týden, už to mám konečně za sebou. Tedy už v pondělí (23.)... Víte, říkala jsem si, jak je úžasné, že maturujeme až takhle pozdě, že budu mít ještě čas na učení, nebudu muset na nic spěchat. Mýlila jsem se. Strašně moc. Samozřejmě jsem od začátku volna na učení kašlala. Sem tam jsem si vzala sešity na klín, abych aspoň vypadala chytře, něco si i přečetla, aby se neřeklo. Ovšem 4 dny před zkouškami jsem najednou při procházení otázek zjistila, že vlastně nic neumím. Takže jsem se celé ty dny učila takřka od rána do večera, kdy už jsem prakticky ztrácela poslední kousky zdravého rozumu. Ještě k tomu jsem šla spát v půl dvanácté, vstávala v půl páté a nejspíš působila na okolí jako živý mrtvý.

Už týden před zkouškami jsem na internetu začala objevovat první příspěvky mých spolužáků ze základní školy, kde prohlašovali "Dali jsme to! Mám to!" či jiné a mě to sžíralo, že oni už to mají za sebou a mě to ještě čeká. Tento pocit se výrazně prohloubil tím, že jsem maturovala odpoledne a celé ráno jsem panikařila, že si vůbec nic nepamatuju. Naštěstí, když jsem šla na zkoušku z literatury, vytáhla jsem si jednu z knížek, kterou jsem docela i chtěla. Na potítku jsem sepsala všecko možný a nakonec z toho přečetla jen jedno jediné slovo. Protože jsem byla nervózní, dělala jsem blbé vtípky, takže jsem profesorky i rozesmála, což mě mírně uklidnilo a po první zkoušce už jsem nabyla trochu sebevědomí.

Druhá i třetí zkouška z odborných předmětů byly v pohodě, na té třetí jsem se dokonale vyřádila nad dobře vylosovanou otázkou, kterou jsem si hrozně moc přála. A když už jsem to měla za sebou a cítila tu úlevu, byl pocit k nezaplacení. Celé to břímě jako by se z pytlů cementu přeměnilo na pytel polystyrenových kuliček. Najednou jsem si uvědomila, že se nemusím učit, můžu dělat všechno, na co nebyl čas. Můžu se učit to, co jsem se neučila, protože jsem se musela učit na maturitu. Můžu chodit ven, protože je léto a já mám sakra dlouhý prázdniny. Skvělý, skvělý, skvělý.

Vím, přijde vysoká, tyhle zkoušky budou každý semestr, budou možná ještě složitější, ale víte co? Mám na každou tři pokusy a když se to nepodaří, tak se svět nezboří. Mám maturitu, můžu jít pracovat. Samozřejmě by mě to mrzelo, kdybych byla nucena odejít, ale neumřu, když se tak stane.

Drazí nastávající maturanti, prosím vás, já tomu nevěřila, ale nepodceňujte tu přípravu. Za ty nervy na poslední chvíli to nestojí :D

Short story - Filosofie ve fiktivním světě

17. dubna 2016 v 11:52 | Larry |  Moje psaní
Celý život se mi promítá před očima, když tady tak ležím na zádech, hrudní kost mi drtí obří tlapa, dýchání je čím dál tím obtížnější a všude kolem je slyšet povyk davů. Drápy obrovité šelmy se mi zatínají do masa a sliny mi dopadají na obličej, když na mě vrčí. Vzpouzím se. Držím jí za tlapu a snažím se jí odtlačit, ale síla mocného lva je mnohem větší než odpor ubohé obětní ovce s potrhaným oblečením a rozdrbanými vlasy. Jsou opravdu tohle poslední okamžiky mého života? A proč tu vlastně ležím?

Náš lid celá staletí věří v božstvo síly, kterému jsme podřazeni. Prakticky nám vždycky kázali, že člověk nemá moc nad silou boží, nad svými vlastními životy, nad naším osudem. A my se k nim modlíme. V každém městě v našem pouštním státě se nachází velká kruhová budova. Říkáme jí prostě Kruh. Uvnitř jsou kolem stěn lavice, kde sedávají místní občané a uprostřed nám káže "Levon", člověk prý pověřený úkolem, aby nás seznámil s tím, jak se máme chovat, v co máme věřit, jak to máme uctívat. Modlit se a dávat dary ale nestačí. Již dlouhověkým rituálem jsou zde oběti.

A jak jsem se zde octl zrovna já? Dobrá to otázka, snadná odpověď. Jako oběti se každý měsíc vyberou lidi vyšší společnosti nepohodlní. Já si to vysloužil hlasitým nesouhlasem proti našemu náboženství, co vtlouká lidem do hlavy, že sami, bez pomoci, nic nedokážou a nejvíc jsem protestoval právě proti obětem. Tou poslední byl totiž můj dobrý přítel.

Přirozeně, že moje skutky mi vynesly strávení měsíce v žaláři před slavnostním sežráním. Když si člověk odmyslí ta různá individua, která se sem dostala i z horších důvodů, než moje maličkost, bylo to tu docela dobré. Vlastně mnohem lepší, než to, co následovalo potom.

Když nastal den D, už mi vlastně bylo všechno jedno. Lev, představitel božstva, mě měl dostat k večeři a já už jen doufal, že to budu mít rychle za sebou. Když jsem dostal do ruky ubohý usmolený oštěp, který by neposloužil dobře, ani k napíchnutí posledního sousta jinak výtečného oběda, a do druhé štít, byl jsem nucen vyjít doprostřed Kruhu. Už co se otevřely dveře, uviděl jsem svého protivníka, jak leží a olizuje si tesáky, jakoby už na mě čekal. Když jsem přišel blíž, chvíli jsme jen tak kroužili kolem, pak se na mě vrhl, vyrazil mi štít i oštěp z rukou a už jsem ležel na zemi.

Když mě pomalu, ale jistě drtil, snažil jsem se prsty dosáhnout na oštěp. Když jsem se k němu dostal, už jsem pomalu nedýchal. Zlomil jsem ho o zem, což bylo snadnější, než jsem čekal, a největší silou, co se mi podařilo v ten poslední moment vynaložit, jsem ho zapíchl lvovi do hrudi. Zařval tak, že mě to skoro ohlušilo a můj obličej byl dokonale osprchován, zvedl ze mě svou tlapu, já se překulil stranou a sledoval jsem, jak jde k zemi. V ten okamžik v Kruhu panovalo hrobové ticho. Nikdo nikdy zde lva neporazil. "Chopte se ho," uslyšel jsem po chvíli ostrý povel. Vláčeli mě zpět do špinavé cely.

Svázali mě. Klekl jsem si. Přišel Levon. "Co jste to provedl? Urazil jste bohy tím nejhorším způsobem! Myslíte, že máte právo zabíjet jednoho z jejich představitelů? Co si teď lidé budou myslet? Asi že jsme oprávněni postavit se bohům," křičel na mě, dokud mu nedošel ten jeho svatý dech. "Přišlo mi to správné," začal jsem se hájit. "Chtěl mě zabít, tak jsem ho zabil první. Kdyby zaútočil na vás, nechal byste se v klidu sežrat a ještě si k sobě nakrájel zeleninu?" Jako reakce k této odpovědi se mi dostalo takové rány, že jsem vzal druhou o zem. Když mě znovu zvedli, podíval jsem se Levonovi do očí, usmál jsem se a prohlásil: "Jste ubozí," a plivl jsem mu krev na jeho hábit. "Poprava, zítra, v Kruhu," byla poslední slova, co jsem od něj slyšel, když odcházel.

Když jsem stál na bedně uprostřed Kruhu s obojkem kolem krku, vysvětloval, čím jsem se prohřešil. Líčil, jak jsem urazil bohy, jak, kdyby mě nepotrestali, by přišla záhuba lidstvu, jak nemají protestovat, nesmí říci svůj názor nebo zabíjet lvy. Docela běžné kázání, jako v normální dny, jen se mnou v pozadí. Podkopli mi bednu pod nohama. Ale ještě předtím, než se mi svět začal ztrácet před očima, lidé se začali bouřit. Umíral jsem s myšlenkou: "Zabralo to."

Další články


Kam dál