Návod k přežití: nevyjadřovat se

31. srpna 2017 v 17:50 | Larry |  Témata týdne
...
Nejednou jsem šla po městě s nějakým člověkem, co si v tichu zrovna moc neliboval, a když viděl nějaké odlišení od normálnosti, nebo něco co mu přišlo legrační na účet někoho cizího, musel prohodit nějakou "vtipnou" poznámku, a to pořádně nahlas. Několikrát už jsem za něj zasyčela "Pssst! Dyť to přece museli slyšet!" Nebo jsem v tichosti šla dál a tvářila se jako, že jej neznám.
Prostě… prOČ je tak nutné, vyjadřovat svůj názor nahlas takovýmhle způsobem?! Člověk si může myslet, co chce, že ano, ale každý jsme přece jiní a rozhodně nikdo není dokonalý (a určitě ne někdo, kdo se posmívá náhodným lidem.) Je to mizerná snaha o pozornost, či co? Jestli to někdo chápete, můžete mi to vysvětlit…?
Umět mlčet je taky užitečné, když se dostanete do výměny názorů s nějakým hloupým či tvrdohlavým člověkem. I když víte, že máte stoprocentně pravdu, a on dále prosazuje svou, není nic moudřejšího než ustoupit a nechat to být. Někteří lidé si nenechají poradit, ani kdyby jim to prospělo/pomohlo. Pak je alespoň lehce povzbuzující, když se onen jedinec dozví pravdu a vy můžete s úšklebkem konstatovat "Já jsem ti to říkal/a." Ale pokud je ten člověk agresivní, nebo má jinou možnost, jak vám uškodit, tak to pro své bezpečí raději nedělejte.
Poslední bod se vztahuje ke škole. Jak známe ze základní i střední školy neustálé umlčování studentů při výuce, k mému nelibému zjištění to na vysoké škole není o nic jiné. Najdou se bohužel skupinky studentů, kteří si ještě k tomu drze sednou do prvních lavic a tam klábosí (nebo se dost nahlas smějí). Podívejte, ty cvičení a přednášky většinou nejsou povinné, jestli si chcete popovídat, tak na to jsou, prosím vás, hospody.

Moje heslo je 'mlčením nikdy nic nezkazíte.' Když chcete o něčem diskutovat, tak se správnými lidmi na správném místě.
 

Asexualita

25. října 2016 v 7:39 | Larry |  Mé úvahy/názory
Ahoj, všichni!
Dneska bych chtěla zabrousit do tématu, o němž většina lidí vůbec nic neví, nebo to pokládá za nereálné. V rámci Asexual Awareness Week jsem se rozhodla napsat něco o této sexuální orientaci.


Jedná se o normální orientaci, stejně jako je hetero-, homo-, bi-, pan- sexualita... Asexuálové (dále Aces) tvoří asi 1% populace. Asexualita obecně znamená absenci sexuální přitažlivosti k jakémukoli pohlaví. Jiné společné znaky v tom nehledejte. V žádném případě to, že je jeden asexuální, neznamená, že je robot, nebo že se rozmnožuje třeba mitósou (lidé mají bujnou představivost). Zároveň to neznamená, že by nemohl mít sex, ani že se mu nemůže líbit. Je to jen volba člověka. Asexualita není o tom, co děláte, ale jak to cítíte.
To, že aces necítí sexuální přitažlivost, také zdaleka neznamená, že necítí lásku. Mohou být heteroromantici, homoromantici, biromantici, aromantici, etc. Někteří aces mohou mít zdravý vztah bez sexu, jiní ho například mohou dopřávat partnerovi, i když samotní ho nepotřebují, a jsou i tací, kterým se jen představa styku, a věcí s tím spojených, příčí.

A proč o tom mluvím? Protože se o tom nikde neučí. Protože lidé při coming-outu mají typicky reakce jako: "Ale na to jsi ještě mladá/ý," "ještě jsi nepotkal/a toho pravého/tu pravou," "to přijde časem," "to sis vymyslel/a, abys mohl/a být něčím výjimečný/á". To ale není pravda. Nechceme být výjimeční, nepotřebujeme pozornost. Chceme vědět, že nejsme sami. Nechceme každému zvlášť vysvětlovat, co to znamená. Nechceme být nazývání roboty/kytkami. Nechceme slyšet, že neexistujeme, ani to, že láska a sex nás dělají lidmi. Chceme jen porozumění a respekt…

Media i společnost jsou jen plny sexu a heteronormativity. Málo-kdy vidíte film bez nějaké romantické zápletky, i když se tam vůbec nehodí, nebo i když v knižní předloze není vůbec. Známé sexuální orientace jsou jen hetero- a homosexualita, možná i bi-. Kdyby se o tom dozvědělo více lidí, mohli by dříve zjistit, že nejsou mentálně nemocní, že jsou v pořádku, místo nekonečného obviňování, že nejsou v normální, nebo že jsou divní. Nemuseli by se přetvařovat před ostatními, když chtějí zapadnout. Mohli by come-out, aniž by byli odsuzování.

Jak rozeznáte aces v davu? Nijak, pokud to nebudou chtít. Jako "poznávací znak" může být černý prsten (jakéhokoli tvaru s jakýmkoli vzorem) na pravém prostředníku. Nicméně, i když má někdo takovýto prsten, nemusí být nutně ace (a naopak).

Na závěr bych chtěla říct, že pokud se cítíte, že byste mohl/a být ace, zkuste prozkoumat odkazy na konci článku. Ostatní bych chtěla požádat, aby to brali seriosně a nesnažili se někoho, kdo je ace, jakýmkoli způsobem zesměšnit/trápit… Děkuji.
Více Info:
asexualita.cz
cs.wikipedia.org/wiki/Asexualita
asexuality.org
whatisasexuality.com

Aktuálně nejčastější vyhledávání na tumblr.com - 24. 10. 2016

Pokrokem k jisté smrti

3. září 2016 v 23:57 | Larry |  Témata týdne
Pokrok je nevyhnutelný. Kdo tvrdí, že není, lže, nebo lže sám sobě. Lidstvo stále a znovu vyvíjí nové úžasné vynálezy, dozvídají se o nových objevech úspěšných vědců a slyší o pokrocích naší technologie. Stroje nám dávají takové možnosti, o kterých se dříve lidem ani nesnilo. Zjednodušují život, pomáhají nám, můžeme se přes ně dorozumět, či vidět, co se právě teď děje na druhé straně světa. Technologie je úžasná věc. Ale je tu nějaká šance, že by se jednou stala pro nás zhoubou?

Války. Kdyby měla z nějakého důvodu, který nemám v plánu ani odhadovat, začít válka mezi Ruskem a USA, přiznejme si, že jejich zbraně by dokázaly vyhladit celé lidstvo do posledního človíčka. Ale tím viníkem by ovšem nebyly zbraně, ani technologie, ani bojové látky. Tím hlavním zločincem by nebyl nikdo jiný než lidi. Zbraně nezabíjejí, lidé ano. To platí po jakoukoli zbraň i nástroj, nejen ty nejpokročilejší. Lidská touha po moci je však silná a při každé válce přišlo zbytečně o život tisíce osob.

Ale, možná, velice teoreticky, nechápejte mě špatně, byly války prospěšné. Vezměme si, kolik lidí se nyní nachází na planetě Zemi. Lidé se rodí rychleji, než umírají. Máme výborné moderní nemocnice, na hodně nebezpečných věcí máme zákazy, když máte jenom trochu poškozené auto, hned vás nepustí na silnici, tresty smrti jsou zakázané a minimálně u nás v ČR se podporuje, když máte víc jak 2 děti. (Alespoň v Číně mají rozum s jejich pravidlem jednoho dítěte.) Tohle všechno rychle povede k přelidnění, což bude mít jednou fatální následky. Jak dlouho to asi naše planeta unese? Kolik času nám zbývá, než vypotřebujeme všechny její zdroje?
viz. http://www.worldometers.info/cz/

Bohužel možnost toho, že lidstvo se jednou vyhubí samo svou vynalézavostí, tu je a asi bude pořád. Ať už to bude biologická zbraň, jaderné bomby, nebo roboti s umělou inteligencí... Možná to ale příroda a vesmír stihnou dřív.
 


Space: The final frontier

12. srpna 2016 v 21:38 | Larry |  Moje psaní
Nekonečný vesmír. Hranice lidského poznání a znalostí fyziky. Hranice chápání a fantasie. Nekonečno.
Je po půlnoci. Na kalendáři je poslední škrtnutý den 6. srpen. Venku už je chladno. Počasí nám sděluje, že léto už se přehouplo přes svoji polovinu. Nebe však tento negativ bezpečně vyvažuje.

Žádné mraky nezakrývají umělecké dílo velkého třesku dávajícího život. Na černočerném plátně se vykreslují hvězdy, slunce, část Mléčné dráhy, ale i výtvory člověka poletují mezi uskupeními. Družice, stanice, letadla…

Tento fascinující pohled v člověku probudí mnoho otázek. Zda-li jsme ve vesmíru sami, či zda-li je vesmír nekonečný. Jestli je konečný nebo nekonečný, je (doslova) ve hvězdách. Jedno je ale jisté. Takováto vědomost je pro nás, lidi nedosažitelná jako samotná hranice vesmíru. Když se dnes podíváme na hvězdnou oblohu, vidíme to, co se stalo před tisíci, miliony let a je tu jistá pravděpodobnost, že veliká část toho v aktuálním okamžiku už vůbec neexistuje, a je jisté, že to minimálně vypadá úplně jinak.

Možná budu znít jako pesimista, když budu tvrdit, že tajemství vesmíru a samotného vzniku nikdy neodhalíme. Chtěla bych ale podotknout, že hledat život ve vesmíru bychom měli, až přestaneme zabíjet ten náš - na planetě Zemi.

Zápis 5/29/16 aneb. maturitní trápení

29. května 2016 v 22:48 | Larry |  Deník
Jak jste si jistě všimli, nyní bylo a je období maturit. Naštěstí, oproti několika lidem, kteří maturují příští týden, už to mám konečně za sebou. Tedy už v pondělí (23.)... Víte, říkala jsem si, jak je úžasné, že maturujeme až takhle pozdě, že budu mít ještě čas na učení, nebudu muset na nic spěchat. Mýlila jsem se. Strašně moc. Samozřejmě jsem od začátku volna na učení kašlala. Sem tam jsem si vzala sešity na klín, abych aspoň vypadala chytře, něco si i přečetla, aby se neřeklo. Ovšem 4 dny před zkouškami jsem najednou při procházení otázek zjistila, že vlastně nic neumím. Takže jsem se celé ty dny učila takřka od rána do večera, kdy už jsem prakticky ztrácela poslední kousky zdravého rozumu. Ještě k tomu jsem šla spát v půl dvanácté, vstávala v půl páté a nejspíš působila na okolí jako živý mrtvý.

Už týden před zkouškami jsem na internetu začala objevovat první příspěvky mých spolužáků ze základní školy, kde prohlašovali "Dali jsme to! Mám to!" či jiné a mě to sžíralo, že oni už to mají za sebou a mě to ještě čeká. Tento pocit se výrazně prohloubil tím, že jsem maturovala odpoledne a celé ráno jsem panikařila, že si vůbec nic nepamatuju. Naštěstí, když jsem šla na zkoušku z literatury, vytáhla jsem si jednu z knížek, kterou jsem docela i chtěla. Na potítku jsem sepsala všecko možný a nakonec z toho přečetla jen jedno jediné slovo. Protože jsem byla nervózní, dělala jsem blbé vtípky, takže jsem profesorky i rozesmála, což mě mírně uklidnilo a po první zkoušce už jsem nabyla trochu sebevědomí.

Druhá i třetí zkouška z odborných předmětů byly v pohodě, na té třetí jsem se dokonale vyřádila nad dobře vylosovanou otázkou, kterou jsem si hrozně moc přála. A když už jsem to měla za sebou a cítila tu úlevu, byl pocit k nezaplacení. Celé to břímě jako by se z pytlů cementu přeměnilo na pytel polystyrenových kuliček. Najednou jsem si uvědomila, že se nemusím učit, můžu dělat všechno, na co nebyl čas. Můžu se učit to, co jsem se neučila, protože jsem se musela učit na maturitu. Můžu chodit ven, protože je léto a já mám sakra dlouhý prázdniny. Skvělý, skvělý, skvělý.

Vím, přijde vysoká, tyhle zkoušky budou každý semestr, budou možná ještě složitější, ale víte co? Mám na každou tři pokusy a když se to nepodaří, tak se svět nezboří. Mám maturitu, můžu jít pracovat. Samozřejmě by mě to mrzelo, kdybych byla nucena odejít, ale neumřu, když se tak stane.

Drazí nastávající maturanti, prosím vás, já tomu nevěřila, ale nepodceňujte tu přípravu. Za ty nervy na poslední chvíli to nestojí :D

Další články


Kam dál