Červenec 2014

Život z pohledu astmatika

29. července 2014 v 23:03 | Larry |  Mé úvahy/názory
Včera bylo venku hnusně a dusno celý den. Špatně se mi dýchalo možná z části i proto, že jsem si nevzala žádné prášky. Vlastně jsem si je nevzala úmyslně. Nevím komu se to snažím dokázat, ale chtěla jsem se odvázat od všech léků. Každý den vysmrkám tucty kapesníků, kýchám a pálí mi oči, ale nevzala jsem si např. Zodac. Dokonce jsem v parném a vlhkém letním dni šlapala několik kilometrů lapajíce po dechu, ale taky jsem si nevzala lék. Ten malý inhalátor mi rychle těžkl v batohu. Odolala jsem tomu pokušení, ale proč? Léky se přece předepisují z určitého důvodu. Mají lidem pomáhat. Možná už mi to leze i ušima, od svých asi pěti let beru léky v prášku, vakcíny, pilulky a léčivo z inhalátoru. Těch věcí je strašně moc a já si přijdu už strašně předávkovaná všema těma nesmyslama, co mi mají pomoct. Astma se přece nedá léčit, tak proč se o to vůbec snažit.
Ale, (... už je tady zase to ale...) včera jsem šla spát. Už předtím jsem občas musela lapat po dechu, ale po chvíli strávené v posteli bezcílným prohlížením si stropu se mi začlo dýchání zhoršovat. Z mých úst vycházelo pouhé sípání. Bylo to děsivé. Svěděl mě hrudník, nemohla jsem se nadechnout, hrozivé sípání a kašel. Nezbylo mi nic jiného, než se zvednout, dobelhat se ke stolu a vzít si jednu dávku z mého inhalátoru pro "jen při potížích". V tomhle případě to už potíže byly. Vlastně to byl docela tradiční záchvat, (který jsem nechala dojít trochu dál, než by se mělo). Jednou mi kamarádka řekla svůj zajímavý a vtipný postřeh: "Já nechápu, že když má jako astmatik záchvat a vezme si ten sprej, tak ho to hned přejde." Pff, kdyby hned. Ono to chvilku trvá, než to zabere, to si pamatujte.
Nejsem nijak těžký astmatik, vlastně v porovnáním s ostatními si nemám na co stěžovat. Kvůli astmatu lidé i umírají. Ale (zase) toto zdravotní omezení mě vážně mrzí, protože mi vždy byl odporován jakýkoli sport, který já mám velice ráda. I dnes mám problémy třeba s během, nebo se cvičením.
Po tom večerním záchvatu a po následné návštěvě doktora (neměla nic společného s tím záchvatem, o tom nikdo neví [pšt]) jsem si uvědomila, že i když takového zásahy do lidského organismu nemám ráda, budu je muset přetrpět.
No, tak jsem si tu teď vylila plíce srdce, tak jdu spát. Pro zájemce (např. astmatiky, či lidi s přáteli - astmatiky) zajímavý článek popisující příčiny, příznaky i první pomoc na wikipedii ZDE. Děkuji za pozornost.
Zdroj obrázku: nlm.nih.gov

Město Ember

26. července 2014 v 23:01 | Larry |  Recenze
"The City of Ember" je druhý díl z edice "Knihy Emberu" ("Books of Ember"). Jedná se o post-apokalyptickou novelu od autorky Jeanne DuPrau.
Zdroj obrázku: wikipedia.com
Už jsem si tedy konečně přečetla i první díl a můžu říct, že knihu jsem si užila. Je čtivá, zajímavá a napínavá až do samotného konce.
Stručný obsah:
Děj se pohybuje kolem dvou přátel - Doona a Liny - kteří se snaží ze všech sil zachránit umírající město v podzemí. Bohužel město už zachránit nelze a přehlížet neustále zhasínající světla a ztenčování zásob také ne. Starosta a jeho věrní strážní si syslí zásoby a nic řešit nechtějí. Lina nakonec najde Pokyny a po zdlouhavém lustění přežvýkaných kousíčků naleznou řešení - opustit Ember.
Rezence na druhý díl: zde

Steal like an artist

26. července 2014 v 22:47 | Larry |  Recenze
V češtině nazvaný titul "Kraď jako umělec" je dílem Austina Kleona, který napsal i pokračování "Show your work" a také dokázal udělat knihu pomocí novin a lihového fixu - "Newspaper blackout".
Zdroj obrázku: http://austinkleon.com/
Kniha obsahuje hodně obrázků, citátů různých autorů a rad. Jak už napovídá název knihy, každý umělec krade a autor v deseti bodech popisuje, jak takovým umělcem být. Knihu jsem četla v anglickém jazyce, je velice srozumitelná a čtivá tím způsobem, že jsem jí přečetla za jeden den (hodiny si bohužel nepamatuji, ale moc to nebylo).

10 způsobů jak se (ne)zabít při nějaké delší chůzi

23. července 2014 v 20:39 | Larry |  Tipy
Včera jsme s rodičema byli na delší procházce a já jsem přišla domů naprosto zničená, zmuchlaná, přežvejkána a nasledně vyplivnuta do postele. A udělala jsem mnoho chyb a toto je návod, jak je nedělat:
1. Protáhnout se před odpočinkem (když jdete a najednou si někde sednete, tak vám ztuhnou svaly a potom začnou bolet [hodně bolet])
2. Nešlapat na viklající se kámen (ve vodě) - na zemi si můžete třeba zvrknout kotník, nebo sebou někam nastlat, a nebo jako já, v potoce si nabrat do bot několik litrů vody
3. Nejít v úplně nových botech - Nové neprošlápnuté boty dělají hrozně rády puchýře (mám úplně zničené paty). Zlepšit se to dá (viz. tip 4.)
4. Vzít si náplasti (bez polštářku) na paty - Přelepit paty a modlit se, ať náplast nesklouzne
5. Neskákat přes nějakej potok - radši si sundejte boty, ponožky a vykasejte kalhoty. Věřte mi, opravdu to za to nestojí
6. Jít, když je sucho - blátíčko, louže všude na cestách, věčné kličkování a nedýchatelné vlhko není nic příjemného
7. Hlavně hodně jídla a pití - když máte hlad - najezte se (u mě pravidlo číslo 1) a samozřejmě dodržování pitného režimu
8. Mapa, kompas, v případě neznámého terénu - jak jsem se mohla přesvědčit, i když máte GPS na mobilu ozkoušenou, když jí potřebujete, tak může zklamat (ne, že bych jí nějak potřebovala, měla jsem průvodce)
9. Vzít si blok, tužku a fotoaparát - nikdy nevíte, kdy se můžou tyto předměty hodit (samozřejmě jenom v případech, kdy je nemáte)
10. Repelent - věřte mi, že ti hmyzáci umí být velice hladoví a otravní
No.. to je asi všechno :) Přeji příjemné a bezchybné cestování

Život z pohledu boty, aneb. každodenní utrpení

21. července 2014 v 11:54 | Larry |  Moje psaní
Několik týdnů si tak ležím na regále v obchodě a spokojeně si poslouchám písničky, co zde pouštějí. Občas jsem si vyslechla i nadávání typu: "být ta bota o číslo větší, tak mi je," nebo kňourání a vřeštění malých dětí. To ale nebylo tak hrozné. Jednou za čas si mě i pár lidí vyzkoušelo, ale ten poslední mi zůstal nadobro.
Jsem pravá bota a mým vlastníkem je Larry, kterou musí mít každá bota "strašně ráda". Když si mě koupila, zavázala si mé krásné puntíkované tkaničky a už tak zůstaly. Mě a mou levou sousedku nazouvá jako nějaké bačkory. Momentálně mám z tohoto důvodu úplně sešláplou patu. Každopádně noha z toho bolí ji a za to si může sama.
Moje barva je bílá, tedy alespoň bývala. Jsem absolutně zašpiněná a to ani nemluvím o druhé botě. Vždycky slýchám pouhé: "Hm, už bych je asi mohla vyčistit. Tak někdy jindy…" S těmito slovy mě hodí do botníku právě vedle vlhčených kapesníků, kterými mě už náhodou už jednou čistila. Když mě zrovna nedá do botníku, tak skončím ve školní skříňce. Není o to nic lepší. Se sousedkou se tam nevejdeme a navíc sdílíme stísněný prostor s úborem na tělesnou výchovu.

No, co se s tím dá dělat? Musím to přijmout, protože když se zamyslím, dojde mi, že další mé bydliště bude popelnice, nebo jeden z jejích příbuzných. Takže musím tohle všecko brát pozitivně, čekají mě i horší věci.

Chabý pokus o básničky

21. července 2014 v 10:59 | Larry |  Moje psaní
Ahoj, takžé... včera jsem se asi jako fakt hodně nudila a tak jsem se rozhodla, že zkusím něco z aplikace "Writing prompts"
Básničky jsem nikdy nepsala a vážně je neumím, ale alespoň jsem se snažila :D kritika vítána
C. Č.

Vesnice Sparks

19. července 2014 v 0:25 | Larry |  Recenze
The People of Sparks je druhý díl z edice "Knihy Emberu" ("Books of Ember"). Jedná se o post-apokalyptickou novelu od autorky Jeanne DuPrau.
Zdroj obrázku: wikipedia.com
Stručný obsah (může obsahovat spoiler, bohužel jsem to četla od druhého dílu, v co nejkratší době snad přečtu i ostatní):
Čtyři stovky Emberských lidí je zachráněno ze zanikajícího podzemního města Ember. Doon a Lina našli cestu ven a objevili nový svět, o kterém nikdo z nich neměl ani zdání. Po třech dnech cesty najdou malou vesnici Sparks, jejíž obyvatelé neradi souhlasili, že poskytnou lidem z Emberu útočistě ve starém a zničeném hotelu Maják nedaleko vesnice po dobu 6 měsíců a budou je učit. Jenže "jeskynní lidé"(později takto nazýváni obyvateli Sparksu) jsou nešikovní a spouště věcem nerozumí, protože je vůbec neznají. Mezi dvěmi skupinami však je veliké napětí a začínají se navzájem nenávidět.
Jak to dopadne si přečtěte :P pokud ne v knize, tak na wikipedii.
Knihu mohu zase jen doporučit, protože není dlouhá, je psána v Er-formě, většinou zaměřena na Doona a Linu. Asi by ale bylo lepší přečíst nejdřív 1. díl :D (jenom já musím začínat od druhého). Enjoy

The Way We Fall (Tak padne náš svět)

18. července 2014 v 23:00 | Larry |  Recenze
Tato kniha je prvním dílem trilogie "Fallen world" od autorky Megan Crewe.
Zdroj obrázku: diversityinya.com
Šestnáctiletá Kaelyn žije na ostrově a její nejlepší kamarád odjíždí na pevninu studovat. Začne si psát něco jako deník, do kterého píše vše, co by mu chtěla sdělit za dobu jeho nepřítomnosti. Chce se stát "novou Kaelyn", ale její plány překazí epidemie. Nemoc, která začíná nepřestávajícím svěděním, kašlem a horečkou, pokračuje tím, že člověk vykládá všechno, co by normálně neříkal. Potom začínají silné halucinace a pak jste mrtví. Školy se zavírají, domy jsou opuštěné, nemocnice přecpaná, celý ostrov je v karanténě a po městě se pohybuje gang mladých (ještě zdravých) lidí škodících celému městu. Ale najdou se i ti, kteří dobrovolně pomáhají všem obyvatelům.
Kniha je psaná v Ich-formě a i v anglickém jazyce poměrně srozumitelná. Doporučuji přečíst, ačkoli jsem zatím přečetla pouze 1. díl. Našla jsem jedno zajímavé video - upoutávku:

When I was young

9. července 2014 v 17:49 | Larry |  Moje psaní
Když jsem byla malá, byla kolem mě spousta otazníků. Všechny okolo, nebo spíš mamku pořád do nekonečna jsem prudila s otázkami typu: "A proč? Jakto? A proč se to jmenuje takhle? A co to znamená?" Dost dobře si pamatuji, jak na takovéto otázky reagovala. Byla rozčilená, nebo pořád dokola opakovala frázi: "A jak to mám vědět?" Tudíž jsem své odpovědi nikdy nedostala. Nyní, kdybych si pamatovala otázky, tak si odpovědi mohu vyhledat na internetu, ale předpokládám, že na většinu už bych si zvládla odpovědět. Jediným zdrojem informací u nás doma byla encyklopedie s obrázkama, nebo encyklopedie na CD, kvůli němuž se musel předělávat operační systém počítače, a stejně tam toho moc nebylo, sotva to stačilo na referát z hudebky.
Pokud jsem zrovna nezasypávala rodiče otázkami, lítala jsem všude kolem a oni, chudáci, mě museli krotit. Docela je lituju, nechtěla bych mít sebe jako dítě. Nicméně když jsem náhodou byla nemocná, což bylo docela často, když nad tím tak uvažuju, byl nastolený režim. Pokaždé jsem se dívala na Toma a Jerryho, nebo Harryho Pottera. Byla jsem doma na gauči, nebo u babičky, pila jsem spoustu čaje a jedla jenom piškoty. Pamatuji si krabičky sáčkového čaje s nápisy jako "Proti chřipce, proti nachlazení, proti bolístkám, proti nočním můrám," a další takovéhle nesmysly a při čtení těchto nápisů jsem se zase a zase ptala, zda-li to funguje a jestli nás netahají za nos. Když jsem se dozvěděla pravdu, tak jsem to nechala být a čaje proti strašidlům už jsem nepila. Pila jsem čaje převážně granulované, ty příšerně sladké a nechápala jsem, jak můžou rodiče pít to absolutně nechutný kafe. Pochopila jsem to asi až v devátém ročníku. Teď piju nejen kávu, ale i černé, nebo zelené čaje, které jsem musela vždycky přetrpět jenom kvůli mámě.
Volná odpoledne jsem trávila dokonce i před akvárkem a pozorovala jsem rybky a šneky. Vždycky byli děsně sladcí, teď si z nich beru příklad, taky jsem taková pomalá. Než se rodiče rozhodli se mé živé televize zbavit, dokázala jsem jí pozorovat a naslouchat bublání filtru hrozně dlouho. Milovala jsem, když jsem zaťukala na sklo u mezery a všechny rybky tam připlavaly a natěšeně čekaly na denní příděl vloček a tabletek.
Místo pozorování rybek jsem si našla po nějaké době čtení. Jako úplně malá jsem si hrozně ráda četla nějaké říkanky pro děti. Jsou to blbosti, ale předtím to byla má úplně nejoblíbenější knížka. Pak se mi zprotivilo čtení kvůli sestře, která si četla dlouho do noci a já kvůli světlu nikdy nemohla usnout. Pak jsem se neúspěšně snažila přečíst Pottera a pak jsem úspěšně prokousala přes Narnii. Pak jsem četla spíš časopisy, jako třeba Junior, nebo Magazín 2000 záhad, 21. století. To už si můžu přečíst na internetu (ano, zase).
Zdroj obrázku: flickr.com
Doby se změnily a my teď máme více možností. Bohužel je to i proti nám. Lidé zlenivěli, protože nemusí jenom kvůli pár informacím do městské knihovny, stačí pár kliků na počítači a mají, co chtějí. I když ani to někdy lidi nezvládnou a radši napíšou otázku do fóra. Sakra, proč zase kritizuju? No, toť vše. Adios amigos, či co.

Originalita (zase), čtení a další kritika

6. července 2014 v 12:35 | Larry |  Mé úvahy/názory
Ahoj. Ještě bych se možná vrátila k té originalitě probírané v minulém tématu týdne. Když se to vezme z jiného úhlu, než jakým jsem to pojala při prvním pokusu, tak vlastně jsou všichni originál. Je to docela primitivní myšlenka a každému je to asi jasné, ale zase to vyvrací název TT - "Originalita neroste na stromech". Když si vezmeme nějakého jedince, řekněme, že nejmenovanou mě a začneme mě porovnávat se 7 miliardami jiných lidí žijících na planetě Zemi (o jiných planetách nemám (omlouvám se) přehled).
Kupříkladu já ráda čtu. Tak si v té množině lidí uděláme menší množinu lidí, která ráda čte. Také sleduji sport (až na ty nudné, jako třeba profesionální fotbal), tak nám vznikne ještě menší (třeba) kolečko. Nosím obvykle barevná (nebo spíš šedá) trika (nebo spíš tílka) a džíny a ne každý tohle nosí. Mám doma domácího mazlíčka a zase se nám oblast zmenšuje. A takto to jde pořád dál a dál až dosáhneme jenom toho jednoho určitého jedince. A i kdyby ne, tak pořád i sledovaný sport se dá rozlišit, nebo každý fandí jinému týmu, mazlíčků taky může být spousta a žánrů knih je dostatek. A tím nám vznikne naprosto originální originál, který prostě nejde napodobit. Takže když vám někdo řekne, že nejste originální, tak vlastně lže :) (i když asi záleží na situaci, ale to už jsme řešili)...
Když už jsme ale mluvili o těch knihách, tak mám ještě jednu poznámku. Vlastně mě mrzí, že nemají všichni rádi četbu. Milovníci knih žijí spousty životů. Životů v různých (i neexistujících) koutech světa s hrdiny, kterým důvěřujeme, máme je rádi, někdy se od nich i poučíme, obdivujeme je a doufáme, že zůstanou na živu (proto nechci číst "Hru o trůny", tam prý všechny dobré charaktery umřou). Ale potýkáme se i se zlými postavami, které ničí osudy těch oblíbených, což samozřejmě nechceme dopustit, ale to už je bohužel (nebo je to možná dobře?) na autorově fantazii. Nejlepší na tom je, že tyto světy prozkoumáváme formou textu, (ne obrazu jako u filmů) čímž každý čtenář má úplně jinou představu, jak popisované místo vlastně vypadá.
Uvedu to na příkladě: Četla jsem tetralogii Odkaz dračích jezdců od Christophera Paolinio. Když jsem jí dočetla, měla jsem přesnou představu o tom, jak Alagaesia vypadá, jak vypadají draci, elfové i urgalové. Každopádně následně jsem narazila na knihu - něco jako průvodce Alagaesií - která obsahovala ilustrace. Všechno bylo úplně jiné. Jiné stavby, stvoření, barvy, všechno. Představovala jsem si to úplně jinak a knihu bych si nikdy nekoupila, ale byla pořád o 10000% lepší než film, protože ten úplně po.... ne, nebudu sprostá.
Vraťme se k tématu. Vlastně oproti knihám filmy přímo nutí člověka, aby si převzal představu tvůrce. Doslova jí vnutí. A když si potom chce člověk přečíst knihu, tak má před očima pořád ty herce a místa (viz. já a Hobit, nebo Pán Prstenů). Je to docela smůla, protože fantazie potřebuje volný průchod, ach ty lidi! To jsem ještě zvědavá na film na motiv knihy "Hraničářův učeň". Jestli to bude propadák jako Eragon, tak mi z toho cvakne.
whytoread.com
Formou knih se dokážeme odpoutat od našeho nadiktovaného života. Života, který je horší než ve většině knížek. Lidé ničí náš svět, společnost a výchova upadá (nechci být nijak zaujatá a náročná na mladší generace, ale když k vám přijde šestiletý děcko a začne vám nadávat vulgárními výrazy, které jste se naučili až na druhém stupni (možná na střední), tak promiňte, ale tohle má být správně? To je chyba ve mně?), k Zemi a k naší křehké přírodě se chováme jako jmelí ke stromu. Jsme parazité. Měli bychom žít v symbióze. Raději bych neměla elektřinu, počítač a všechno ostatní výměnou za zdravý život na této planetě se znečištěnou (nejen) atmosférou. Na to už je ale pozdě. A to je další z důvodů, proč si radši vezmu do ruky knížku.