Srpen 2014

Ztracené vzpomínky

30. srpna 2014 v 23:17 | Larry |  Témata týdne
Kéž by se to nedělo a lidé by nezapomínali. Vše by bylo snazší. Na druhou stranu se snažíme zapomenout na nepříjemné chvíle. Ale já nevím jak u vás, ale právě takovéto špatné chvíle si pamatuji skoro přesně, oproti těm, co bych si pamatovat přála. Patřím mezi lidi, kteří už odpoledne neví, co měli k snídani. Moje pamět často selhává a nebudete mi věřit, ale hlavně ve škole, obzvlášť před tabulí. To si vždycky mozek řekne "Moudřejší ustoupí". Nebo já nevím přesně proč to dělá. Ale je mu prakticky jedno, jestli jsem se na zkoušení učila nebo ne. Někdy má i silnější chvilky a třeba to není pětka, ale jak kdy. Nicméně mimo vzpomínek z dětství nebo dnešního rána se mi v hlavě neudrží žádné datumy - státní svátky, narozeniny, jmeniny, telefonní čísla. I když přiznejme si, kolik z nás by dokázalo v této době udržet takovéto informace bez mobilu, či facebooku? Moji rodičové si pamatují narozeniny snad každého, nechápu, jak to dokážou.
Vzpomínky se však dají ztratit i jinak než lidskou myslí. Já jsem si jednou omylem vymazala při přenosu do počítače fotky pořízené za půl roku. Samozřejmě nadobro. Kdyby mi přestal fungovat pevný disk, smazaly by se mi fotky všechny. Kdyby začalo hořet, kdo vezme jako první rodinná alba?
Vždy se dá něco ztratit. Věcné předměty, myšlenky, vztahy, mír, sny, zdraví.. i vzpomínky.

Toulky ve hvězdách

19. srpna 2014 v 23:00 | Larry |  Témata týdne
Jednou pozdě večer jsem šla spát. Venku bylo hnusně a obloha zatažená. Když jsem si lehla do postele, nemohla jsem si odpustit jeden ten pohled z okna. Uviděla jsem v temné prázdnotě záři jediné hvězdy. Napadla mě myšlenka typu: "Vzhlížím k té hvězdě." Pak jsem se sama sebe zeptala, jak jsem to jako myslela? První možnost byla, že jsem to slyšela někde ve smyslu, že vzhlíží k nějaké "Stár z Halivúdu", ale to jsem rychle zamítla. Přišla jsem na to, že jsem to nemyslela ani tak, ani že bych jí obdivovala z důvodu, že je obrovská a plynatá koule, ale i přesto je žhavá (funny co?). Ale spíš tím, že i přes takové závoje oblaků, které pluly po nebi, se dokázaly paprsky světla z ní dostat až do mé sítnice. A kdo ví, kolik to tomu světlu trvalo let. Chci tím říct, že i přes tolik překážek se dokázalo to světlo dostat až sem k nám. Když potkalo první zábranu, neřeklo si "Kašlu na to, budu jednorožec." Ale prostě překážku překonalo a šlo dál.
Orion
Orion (mé nejoblíbenější souhvězdí, nevim proč) - Zdroj

Zajímavé takhle uvažovat, už si zase připadám jako blázen. Samozřejmě, že fyzika funguje, a že paprsek světla se prostě nemůže zastavit a dát si kafíčko s asteroidem, ale musí letět dál, lámat se, odrážet se.. pokud teda nepotká černou díru, to má asi smůlu. Nicméně, takováhle "silná vůle" v pokračování v cestě k určitému cíli, by se jistě každému z nás hodila. Teda někdo jí má no, já moc ne (a štve mě to). Zatracená prokrastinace a vzdávání, že? Never mind, end of thinking capacity.. see ya.

Divergent

16. srpna 2014 v 23:37 | Larry |  Recenze
Divergent, Insurgent (Rezistence), Allegiant (Aliance) jsou knihy napsané americkou spisovatelkou - Veronica Roth. Jde o post-apokalyptickou novelu, jejíž děj se odehrává převážně v Chicagu.
Kniha se píše v ich-formě z pohledu Tris (v 1. a 2. díle) a oproti jiným knihám je jakoby v přítomném čase, což mi přišlo velice nezvyklé a zvláštní, ačkoli jsem si na to velice rychle zvykla. Nevím, jak je to možné, ale tyto knihy ve mě pokaždé probuzovaly emoce a naprosto mě pohltily, že jsem v nich mohla být utopená celé dny. (To by mi samozřejmě hráblo a mám na práci i jiný věci, takže to samosebou nedělám, spíš čtu v noci.) A těď trochu k ději.
Popíšu pouze začátek první knihy. Chicago žije v režimu frakcí. Lidé se řadí do pěti frakcí (Odevzdanosti, Sečtělosti, Upřímnosti, Mírumilovnosti a Neohroženosti) a nebo mezi odpadlíky. Tris a jejího bratra Caleba čeká Den Volby, jemuž předchází testy. Tris se dozví, že je Divergentní, ale nesmí o tom s nikým mluvit. Při Dnu Volby se ona i Caleb rozhodnou svou rodinu opustit a zvolit si jiné frakce. Tris potřísnila krví žhavé uhlíky vyznačující Neohrožené. Když se dostanou na základnu a poznají své instruktory, zjistí, že z nováčků jich zůstane pouhých 10 a musí si své místo mezi Neohroženými vybojovat. Tris v nové frakci pozná spoustu přátel, ale i nepřátel. Jak to dopadne si přečtěte, nebo se koukněte na film. Ten jsem ještě neviděla. Viděla jsem pouze pár snímků, které vypadaly slibně, tak uvidíme.
Trilogie se mi velice líbila. Nejlepší byl samozřejmě 1. díl, ale všechny stály za to. Doporučuji přečíst a určitě nejsem sama.
Pro zájemce, na internetu se nachází velký počet kvízů, co by jste byli za frakci. Jsou skvělé ale hlavně doporučuji tenhle. Ukáže více možností. Podle testu jsem Divergentní a mám předpoklady hlavně pro Neohrožené a Sečtělé. Jak jste na tom vy?

Oblíbená píseň

11. srpna 2014 v 19:15 | Larry |  Témata týdne
Co rád/a posloucháš? Jaký je tvůj oblíbený zpěvák/žánr/písnička?
Tyto otázky se objevují často - při seznamování, ve škole, diskuzi...
Jsem asi extrémě divná, ale já na tuto otázku prostě nedokážu odpovědět. Někdy říkám prostě jen "všecko", někdy zase "od káždého něco", někdy prosté "já nevím". Když si projedu svůj seznam, tak tam najdu několik rockových písniček, několik popových, pár rapových etc. prostě taková směs, aneb. od každého něco. Mám jednu písničku od zpěváka, od kterého se mi ostatní písničky nelíbí. Nebo když poslouchám nějakou kapelu, tak poslouchám třeba 10 songů, které se mi líbí a ostatní ne.
Zapletu do toho jednu příhodu. Když jsme se třídou kecaly, prohlásila má spolužačka, že když se naše třída rozdělí na ty co (ne)poslouchaj 1D, tak že to budu já a zbytek třídy. Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou. V mobilu mám jednu jedinou písničku a hned jsem "Directionerka"? To je tak směšný. Nejlepší na tom je, že mi sama řekla, že se jí ta písnička fakt docela líbí (asi týden zpět). Never mind..
K hlavnímu tématu. Já nevím jak vy, ale svojí oblíbenou písničku nemám. Mám jen "písničku, která se mi momentálně líbí". Dřív se mi libila jedna písnička (už si ani nepamatuju jaká, hah), potom jsem jí měla oposlouchanou a začla se mi líbit jiná a tu jsem pak zase nemohla ani slyšet a takle to pokračuje pořád dál a dokola. Nejhorší je, že když si poslechnu písničku, co jsem poslouchala, když mi bylo fakt jako na nic, tak se mi to vrátí a už je mi zase tak nějak smutno. Ale tak to má asi každý - s písničkami se pojí vzpomínky. Nyní se mi hodně zalíbila písnička Maps od kapely Maroon 5, kterou poslouchám už docela dlouho, ne nijak často ale. Jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží.
Udrželi jste si někdy oblíbenou písničku na hodně dlouho?

Nejkrásnější místo

11. srpna 2014 v 18:29 | Larry |  Mé úvahy/názory
Jednoho divného dne jsem tak prohlížela ask jedné mladé dívky. Dostala vygenerovanou otázku přímo od ask.fm: "Jaké místo, které jsi navštívila, je podle tebe nekrásnější?" (ne přímo samozřejmě v tomto znění). Odpověď mě více než překvapila. "No nevím asi praha" (píšu to schválně s malým písmenem, protože dotyčné je spisovná čeština zřejmě cizí). Mě zaskočilo a jí asi přeskočilo. Nic proti Praze, ale že by byla nejkrásnější místo? Pff. Nevím kolik toho daná osoba navštívila, ale ani já jsem toho ze světa moc neviděla, ale i krajina, kterou spatřím při každé jízdě vlakem mi přijde krásnější, než naše hlavní město. Upřímně řečeno, Praha mi přijde hezká jenom v noci a s plynovou maskou. Jako nechci tady tohle město nějak špinit. Nesuďte mě za to. Jenom prostě spojení slov "Praha" a "nejkrásnější" v jedné odpovědi na asku mě prostě zarazila. Chci tím říct, že existuje spousta krásných míst. Nebudu tady jmenovat nějaká města, nebo něco podobného jako Eiffelova věž, ani Golden Gate Bridge v San Franciscu.
Nemyslím, že to nejlepší je stvořeno naší rasou. Ne. Podle mě je nejkrásnější právě příroda. Kopce a hory vytvořené nárazy litosferickými deskami, propasti a koryta vymleté řekami, rostliny a zvířata rostoucí a žijící pod ochranou matky přírody. Průzračná voda na své pouti od pramínku až k oceánu, či (pro někoho pouhá) měkká stébla trávy lechtající na bosých nohou. Je to krásné a přirozené. Možná si budete říkat, že jsem naturalistický magor, ale prostě toto je nezaměnitelné. Lidé se mohou přiblížit svými obrazy a fotografiemi, které se mi často líbí také, ale není to to samé. Představte si, že by jste byli někde u vodopádu, či obyčejné řeky. Zavřete oči a vnímejte krajinu jinými smysly než zrakem. Poslouchejte šum řeky, vnímejte její pohyb, zvuky vydávané živočichy. Vůni svěží trávy a pocit, kdy cítíte rosu na svých nohách. Uvědomte si příjemně chladivou vodu v protékající řece. Copak může být něco krásnější? Pro mě ne.
wallpaperswiki.com
Jaké je podle vás nejkrásnější místo?