Zase jednou lyže a lesní překvápko

23. února 2015 v 22:23 | Larry |  Deník
Zdravím! Tak dneska takový tročku "deníčkovský typ" článku.
Včera jsem po pěti letech byla zase lyžovat. Co jsem obula lyžáky, tak to byla sranda, samozřejmě jsem v tom chodila jako tučňák s amputovanou nohou. Jakmile jsem si vzala i lyže, tak to bylo snad ještě horší, to jsem se jako úplně beznohej tučňák plácala po rovince, posléze do mírného kopce nahoru. Než jsem vlezla na vlek, tak jsem vrazila asi do tuctu lidí, protože jsem prostě nedokázala zastavit ty naspeedovaný lyže. Když jsem vlezla na tu zatracenou sedačku, co mi vlatně podrazila nohy, měla jsem chvíli panickou hrůzu, že se to rozbije, protože se to fakt nebezpečně houpalo a křachalo atd. prostě fuj. A ještě lepší z toho bylo seskočit.
flickr.com

No když jsem zvládla vlek, tak už přišel na řadu jenom kopec. Vlastně jsem jela strašně pomalu a náhodou jsem ani nespadla. Spadla jsem až posléze asi šestkrát. Jednou se mi zapíchla potvora lyže do hroudy sněhu, já to vyvažovala, abych nepřepadla dopředu a ona se mi odepla, takže jsem skočila šipku do sněhu a klouzala se dolů, zatímco se mi ta lyže nahoře vysmívala. Když už jsem to párkrát sjela, tak si říkám, už trochu přidám na rychlosti. Tak jedu z toho kopce, přijde mi, že jedu fakt rychle, jo, a najednou kolem mě projede nějaký škvrně, který mi je asi po kolena a ještě k tomu bez hůlek, jako WTF? No a pak jdeme na studené pití, do nějaký restaurace, a já dostanu teplý džus! Nu a ten zbytek jsem tak nějak přežila, vlek se neutrhl, do nikoho jsem skoro nevrazila, zuby mám všechny a ani jsem neztratila rukavice. Takže docela úspěch. Ale nechtěli byste slyšet seznam všeho co mě bolí, proto vám dám seznam toho, co mě bolí:
Jo, to bude všechno. :)
No a poslední věc, co chci napsat sice nesouvisí s lyžema, ale patří do deníčkovského typu. Předevčírem jsem šla s pejskem na procházku po lesní cestě když v tom jsem uviděla pohyb. Okamžitě jsem strnula a můj pes zkopíroval můj pohyb. Asi tak 40 kroků od nás se přes cestu prohnala dvě divoká chro-chro prasata. Málem jsem dostala infarkt, protože jsem se lekla, že by na nás pes nějakým způsobem upozornil, ale byl rozumný a mlčel. Když prasata už nebylo slyšet ani vidět a pes už si zase hleděl své stopy, vykročila jsem znovu kupředu. A aby toho nebylo málo, udělám 20 kroků a najednou ještě 3. prase. Jako na jeden den až moc. Jakože jsem na lesní zvěř zvyklá, ale většinou se jedná o srnu, zajíce, či bažanta, ne prase!
Když jsem to řikala mámě, tak ta málem utekla za mě, no nevadí. Už jsem se vypsala, tak zase někdy bye!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama