Květen 2015

Top 20 aplikací na všední užití

29. května 2015 v 21:49 | Larry |  Tipy
Ahoj, takže jsem si všimla, že nějak nevim co mám psát, nebo se k ničemu nedokážu dokopat. Tak jsem se tedy dokopala alespoň k tomu, abych napsala něco alespoň z části užitečného. A to jsou moje nejčastěji používané aplikace na "chytrý" mobilní telefon s Androidem, které se mohou hodit:

Svátky? Ne, prosím!

6. května 2015 v 21:41 | Larry |  Mé úvahy/názory
Argggrrr! Proč?
Kdo vymyslel, že se budou slavit narozeniny, svátky, výročí, Valentýn, Vánoce? To je tak k ničemu, však důvody k oslavě se objevují každý den, nepotřebujeme k tomu náhodně vybrané datum ne? Jo, dobrá je možná hezké připomínání obětí války a takovéhle svátky, ale ty svátky, kdy se mají dávat dárky? Fuj!
Někdo říká, že dárky jsou k tomu, abyste udělali radost obdarovanému. Jako kdybych viděla něco hezkého a řekla si: "Týjo, to by se mohlo hodit/líbit *tomuhle a tomuhle*!" tak to klidně, když vím, že by se to někomu mohlo opravdu líbit, tak to třeba zkusím, ale když si daný svátek přímo dárky vymáhá, tak je to k ničemu. Jak znám třeba Vánoce, tak lidi šílí s dárky, že ještě nekoupili nějaký dárek a musí to dohnat. Já mám problém vůbec vymyslet, co někomu dát. Obzvlášť, když prostě toho člověka znáte už dlouho a prostě nevíte, co mu dát 3x do roka a je vám trapné dávat mu stejné věci pořád dokola. Já se snažím každému vymluvit, aby mi nic nedával a taky se mi to moc nedaří bohužel. Protože vždycky, když něco dostanu, tak se mi to nelíbí, nebo to nikdy nevyužiju a musím se tvářit, jakože se mi to líbí a že to budu používat. Protože to se ode mě očekává.
Kdyby už dárky, tak by to mělo být méně často. Třeba jen jednou do roka, to by bylo perfektní. Smazat svátky - protože to je stejně náhodné přiřazení náhodného jména, co vám bylo uděleno, k náhodnému datu. Ostatní státy svátky nemají a to je super. Teda narozeniny nejsou o nic lepší, protože vlastně slavíte to, že jste o rok blíže ke své smrti, yeeey!
Co se Vánoc týče, to už jsem popisovala zde - ve zkratce jsou to svátky hlavně o tom, aby byli všichni pohromadě, oslavovali volno a dívali se na mistroství světa v hokeji juniorů (chudáci, nemohou být doma). A Valentýn a výročí se taky hrozně řeší a přemýšlí se co by se dalo za dárek. Kluci to mají snadný, dají holce kytku a ta je spokojená, ale holka klukovi asi kytku nedá...
Zkrátka opravdu nemám ráda, když mi někdo dává dárky a když já někomu musím dávat vynucené dárky. Nejradši bych byla, kdyby mě z tohoto řetězce mé okolí vynechalo.
(zdroj obrázku)
Jak jste na tom vy?
Dáváte/dostáváte dárky rádi?
Pište do komentářů.

Battery is low

6. května 2015 v 16:34 | Larry |  Témata týdne
Všichni jsme na baterky. Všichni máme nějaké omezené množství energie. Záleží však jen na tom, jakou máme kapacitu a jakým způsobem si energii dodáváme.
Z chytrých výzkumů a tabulek nám bylo poodhaleno, že lidské stvoření by mělo spát ideálně nějakých 8 hodin. Funkční minimum je ale i 6 hodin. Nicméně jsou i lidé, co dokáží spát méně, a lidé, co si klidně schrupnou na 12 hodin. Dříve jsem právě do druhé skupiny patřila. Pak jsem si ale uvědomila, že tím ztrácím hrozně moc drahocenného času, a tak dělám jiné různé vylomeniny. Troufám si o sobě tvrdit, že jsem fakt skvělý prokrastinátor a někdy to i střídám s leností. Ale někdy, když už fakt jdu něco dělat, tak se na to vůbec nedokážu soustředit, nebo prostě nejsem schopna tuto činnost provádět v prostředí, kde se nacházím.
Jelikož jsem studentka, tak to zase převedu na učení. Jsem v pokoji na intru. Učím se (nebo se spíš o to snažím). Jelikož jsme na pokoji 4, skoro nikdy se nestane, že by tu byl 100% klid (maximálně v noci, ale to je mi trochu k ničemu, protože nbemůžu mít rozsvíceno). A tak otevřu sešit, snažím se učit a mezitím slyším několik telefonních rozhovorů, které opravdu slyšet nepotřebuji, mých spolubydlících, dále jejich konverzace mezi sebou, dále musím vnímat otázky mířené na mou osobu. Jak by to normálně člověk vyřešil? No vzal by si sluchátka. Tak si je vezmu, ale tato metoda mi pomohla vždy ještě na základce, teď už ne, protože těm textům (anglických písniček) rozumím a začnu o nich přemýšlet. Takže je to jako z bláta do louže. No a když už všichni dovolají a moje maličkost se chce něco naučit, tak se jí chce spát. Což o to, ona energie a vůle by byla. Když mi ale plavou písmenka po stránce, tak to prostě nejde, že ano. Mám štěstí, že tohle se stává jen občas, jinak byl fakt do třeťáku neprolezla :D
Tohle byl však jen příklad. Chtěla jsem tím říct, že člověk má svá omezení. A někdy i když opravdu chce, tak se mu některá jeho přání nepodaří splnit. Musíme o sebe pečovat, jíst pravidelně (což je taky dost obtížné), spát dostatečně, ale hlavně si užívat i zábavu a tak. Hlavně se nestresovat, protože to už se potom nedokážeme soustředit na vůbec nic. :)
Stává se vám tohle taky?
Máte dny, kdy se vám prostě nic nedaří a nedokážete normálně fungovat?
Pište do komentářů.

Nemožnost na druhou

2. května 2015 v 13:22 | Larry |  Témata týdne
Ano, toto téma týdne (Nemožná dívka) mi nahrálo do karet a ano, budu psát o sobě.
Asi jako docela dost lidí mám občas pocit, že sem prostě nepatřím. Dobře, možná to není občas, ale často a možná to není často, ale pořád. Prostě se nějak nedokážu smířit se systémem žití na této planetě, ale jak si často uvědomuji, nezbývá mi nic jiného. Ano, zase si stěžuju, ale nebudu znova psát ty důvody, co jsem popisovala již v několika článcích dříve. Ale teď to vezmu trochu ze sociální stránky. Jsou lidé, kteří se snaží být jiní a jsou lidé, kterým přijde divné, když jsou ostatní jiní. Jakože nejdou s davem. Jakože si žijou ve svém vlastním světě a nepodlehnou nátlaku většiny. Já osobně nesnáším oslavy typu: přijdu - popřeju - dám dárek - totálně se zliju - zítra si nebudu nic pamatovat. Ani to nemusí být oslavy, když vynecháme body 2 a 3, tak je to vlastně normální diskotéka, nebo něco v tom stylu. Na jednu stranu, jo, ať si dělají, co chtějí, ale proč mi zatraceně říkají, že si nedokážu užít život, když nejdu s nima pít/tancovat/slavit/nebo na nějakou jinou sešlost-kde-je-moc-lidí. Lidi jsou divný. A když je jich hodně, tak je to peklo. Jsem samotář, je mi to jedno. Mám pár kamarádek, rodinu, psa a rybičku a jsem spokojená. Větší davy mi vadí a děsí mě. Na chodníku o lidi akorát zakopáváte a v tramvaji se nedá hnout ani o píď. Toť má nemožnost. Tím to ale bohužel nekončí.
Když člověk udělá něco hloupého, nepředvídatelného, (pro něj) zábavného, tak dostane jako reakci na jeho činy frázi "Jsi jako dítě." Proč?! Proč by si děcka měly užít to nejlepší a my ne? Proč bych si nemohla zajít na hříště, nebo se dívat na pohádky? Grr, to je tak nefér! Patřím mezi lidi, co si užívají maličkosti. Klidně se v nákupním středisku rozběhnu a kloužu po naleštěné podlaze. Baví mě to a je mi jedno, co si lidi myslí, sakra. No nic, tím to ale taky nekončí.
To poslední co mě napadá, není to, čeho by si u mě lidi často všimli. Ale se strašně měním. Ale z minuty na minutu. Neustále. Jednou jsem naštvaná na celej svět, jednou bych všechny objala, jednou bych brečela, jednou se vybavuji o různých filosofických tématech, jednou plácám totální nesmysly, jednou se radši někam zavřu a nevylézám, jednou si zacpu uši sluchátky a poslouchám muziku a jednou jakmile vidím sluchátka, tak se mi ta představa hudby příčí, jednou jsem strašně ráda, za všechny lidi, kteří jsou se mnou ochotní se bavit a jednou bych i některé z nich nejradši odpráskla, jednou mám motivaci, za chvíli jsem neschopná se vůbec zvednout a něco dělat a jednou se rozepíšu o svých náladách s použitím slova "jednou" v příliš vysoké koncentraci na jednu větu, ne-li odstavec. Přijdu si jako blázen a nevím proč to sem vlastně píšu. Asi protože nejsem schopná si vést deník, nebo něco takového, ačkoli jsem se fakt snažila (asi dvacetkrát).
Zkrátka jsem nemožná dívka, která je nestálá jako peroxid vodíku, výbušná jako TNT a otravná jako chlór v plynné fázi.