Srpen 2015

Zápis "to už je 8/23/15"?

23. srpna 2015 v 16:14 | Larry |  Deník
Víte co je fakt jako super? Včera jsem si uvědomila, že jsou prázdniny a zítra mám jít do školy. To je zrada. Podlá a dost zlá zrada. Ale snad poprvé na konci prázdnin umím psát úplně stejně jako na jejich začátku. To je docela úspěch, protože většinou vůbec nepíšu, tak to za tu dobu zapomenu. Nicméně jediné, co jsem dokázala přes prázdniny udělat, je tak maximáně válení, nicnedělání takové, že bych porazila i Patricka, a další takovéhle "užitečné" věci. Povzbuzující.
z

Už se teším na Vánoce zimu (dobře, i na Vánoce). A mohl by být sníh a mráz, ať si taky budu moct po pěti letech stoupnout na ledovou plochu i mimo tomu určené místo. To by bylo super. A budou Vánoce - což znamená jídlo, světýlka, jídlo, dekorace, jídlo, sobíci, jídlo, prázdniny, jídlo a nošení chlupatých ponožek (to není až tak vzácné v zimě, když je nosím i teď, co?).

Yeeey, jdu do čtvrťáku. To bude zábava... Fakt se těším na takový ty zábavný věci jako je příprava na maturák, schánění oblečení/kadeřnice/bot na maturák, maturák, afterparty. To bych se možná těšila víc na tu maturitu samotnou. Hah. No, povíme si to v květnu. A ještě vybírání vysoké školy! Proč jsem si ten 3. ročník radši nezopakovala?

Pomalu propadám šílenství, protože poslouchám pořád dokola stejné písničky, potože v rádiu hrajou strašně, novinky se mi nelíbí a nemůžu najít žádný dobrý písničky. To je dilema. Nějaké návrhy? Hah. Alespoň je pořád něco nového ke čtení :)

Jednoho krásného dne jsem někde byla (nepodstatné kde) a řekla jsem si, že si vezmu balerínky. Asi tak 10 minut to byl dobrý nápad. Po cestě z nádraží jsem měla nohy tak sedřené, že už jsem vzdala kulhání a boty si sundala. A ano, i rozpálená silnice mi byla milejší než ty boty. A tak jsem si kráčela dál a proti mě šel nějaký pán a to jste měli vidět ten jeho pohled. Těkal očima mezi nohama a botama, co jsem držela v ruce, a pak se mi kouknul s údivem do očí a já se na něj musela usmát a ten pohled se ještě zlepšil. No zkrátka...
z
Tak jsem se rozhodla, že budu Hobit. Dobře, nebudu, ale bylo by to boží. Byla bych malá, roztomilá, měla kudrnaté vlasy, mohla chodit bosa a nikomu by to nepřipadalo divný, mohla bych jíst sedmkrát denně, bydlela v noře a třeba by mě i někdo vzal na dobrodružství s trpaslíkem, elfem, čarodějem a lidmi, ostatními hobity a s poníkem nebo jenom s trpaslíky, čarodějem a poníky. To by bylo super ne? I když to už bych asi nejedla 7x denně, ale já bych to klidně obětovala :)
z

Ták jo... Asi se jdu pokusit něco dělat, tak farewell :)

Kam dali tlačítko vypnout?

20. srpna 2015 v 12:12 | Larry |  Témata týdne
Nenapadá mě nic jiného než to, jak je mnoho z nás často zoufalých. Máme různé problémy, povinnosti, smutky a trápení, se kterými někdy nemůžeme vůbec nic udělat. A bohužel, i když jsme bezbranní, tak na to musíme pořád myslet a to nás zdržuje od povinností. Nedokážeme se na nic soustředit, pak to kazíme a problémy se jenom navřšují. Jaké je ale řešení?


Vypnout. Někdo to dokáže, někdo ne. Prostě na to nemyslet a soustředit se jen na to důležité.
Někteří využívají meditace, někteří vizualizace. To teď třeba bylo v TBBT. Své problémy si měl představit jako pero (ale naprosto zcela obyčejné pero) a pak ho zahodit. Nevím jestli to pomáhá ostatním lidem, ale mě teda ne.
Kreativní využití. Stačí dělat něco, při čem nepotřebujete přemýšlet. Třeba malovat, kreslit, zpívat, hrát, nebo třeba i skládat puzzle, nebo luštit křížovku, něco upéct, skládat hlavolam. Možností je spousta a člověk se skvěle odreaguje. Pak záleží jen na tom, jestli je zrovna odreagování jeho cíl... ale podle mě je to skvělá možnost.
Hry, seriály, filmy... taky je to sice jenom na odreagování, ale taky funguje. Nebo třeba cvičení. To vás začnou trápit úplně jiné věci. Jako třeba to, jak špatnou máte fyzičku (no offence - já bych si to řekla taky).
Čtení knih. To je jasný, že jo. Dobrá kniha, čaj a problémy jsou tu tam. Pak vás jenom zajímá, kterou oblíbenou postavu zabijou příště :)

Nic nefunguje na všechny samozřejmě. Každý musí najít svůj čudl na vypínání. Tak tady jsem vám nabídla aspoň možnosti na vyzkoušení.
Čímž se dostávám i k tomu, že někomu ty problémy naopak mohou pomoci. Někoho to vyburcuje a inspiruje. Někdo dokáže perfektně pracovat jenom pod tlakem. Každý jsme jiný a musíme najít to, co vyhovuje nám.

Zápis 8/11/15

11. srpna 2015 v 23:09 | Larry |  Deník
Ták jo,
jak jsem očekávala, musela jsem ten design prostě zase změnit. Stará dobrá bílá. Jsem ráda, když je psáno hezky černé na bílém, je to pak jako byste četli knihu. Nijak jsem se s tím nemazlila a dala jsem na prostotu. Dvě barvy, jednoduché rámečky a pár obrázků. Alespoň už to tak nemátí do očí jako ty pastelové barvy. Sice jsou moc hezké, ale na ten blog se prostě nehodily. Dost o vzhledu blogu.

Včera jsem pekla vanilkové sušenky (podle tohoto receptu) a poprvé, co jsem zkoušela nějaký recept z internetu se opravdu povedly podle mých představ. Příprava je lehká a rychlá, což je přesně to, co jsem hledala. Sice jsem se v té kuchyni málem upekla taky, ale stálo to za to.

Bylo horko, je horko, bude horko. Strašné. Vůbec nevystrčím paty z domu, dokud není večer, protože to se vůbec nedá. A přece jenom - doma mám o zábavu postaráno (i když trochu jinou, než bych potřebovala... ach ta lenost prokrastinace). Pořád se snažím předělat si pokoj k obrazu svému a pořád se mi to nějak nedaří. Ne, že bych tu měla mess. Pokaždé když něco hledám, tak to najdu, ale pořád mi tu něco nesedí a já nevím co... Ale přestěhovávat to teda nebudu :D

Přijde mi, že na co sáhnu, to zhyne. Já nevím, kde dělám chybu.

Taky jsem zjistila, že 90% článků píšu v noci. Pak se divím, že ráno nevstávám. Potřebovala bych takový ten skvělý budík, co má Spongebob. Ten mu hrozně závidím. Ale abych šla spát dřív, to né. Na to jsem až moc noční tvor. Neteším se do školy, až budu muset jít spát v 10PM :( Kill me now. Škola. Fuj. Moc blízko, nezdá se vám? Směšné ale je, že ve vybraných obchodech měli "Back to school" už na začátku června. Je to trochu děsivé.

Začala jsem mezi odstavce dávat volný řádek, protože mě prostě štve, je tam nejde odsazení prvního řádku. Ale všechny články předělávat nebudu, na to jsem moc líná. Všeobecně je tady docela omezený textový editor. A taky nastavení. A HTML... No, nebudu si stěžovat.

Na zabití volného (kéž by) času pařím na počítači Skyrim. Je to hrozně svělý, že si prostě člověk může přesně vybrat, jak bude hrát a jak muto vyhovuje. Já třeba vůbec nepoužívám magii (jen ojediněle), ale křiky ano. Jako zbraně používám především luk, nebo na blízko jednoruční meč a štít. Člověk by neřekl, že jeden díl Elder scrolls udělá tolik, ale Skyrim je asi tak 100x lepší, než Oblivion. Co mi vadí je to, že už jsem si zabila 2 koně tím, že jsem jela z nějakého kopce a oni tak jako prazvláštně "lítají"... No a pak dopadnou z velké výšky a umřou. Tak jsem si radši už dalšího nekupovala.

Končím.
Farewell :)

Démonský pokus o básničku

11. srpna 2015 v 2:02 | Larry |  Témata týdne
Umm. Napsala jsem další básničku. Tentokrát po inspiraci tématem týdne "Vnitřní démon". Je to zvláštní a všelijak splácaný. Aby nebylo, to už je tolik hodin?! Šlo mi hlavně o to, vystihnout tu myšlenku, než to nějak rýmovat, a to se mi myslím docela povedlo. No nic, pište do komentářů, jestli se alespoň trochu líbí.

Co zevnitř mě sžírá,
jaká hrůza se tam skrývá?

Běsní a křičí.
Děsí a ničí.
Vládne mou myslí.
Prosím! Ať už zmizí.

Bezesnou nocí mě provází,
jen hlasitý tikot hodinek.
Hlavou prochází tisíce myšlenek,
konečně mi to dochází.

Není žádné tajemství,
že si sama šlapu po štěstí.
Co na jiného svádím,
si sama vytvářím.

Žádný vnitřní démon není,
ty si lidé vymýšlejí!
Jsme sami sobě nebezpeční,
je to všechno ke zbláznění!

Milé léto

6. srpna 2015 v 23:07 | Larry |  Popelnice
Hey, hi, hello.
Mám další článek/blbost/nesmysl (nehodící se škrtněte). Divné, že už po jednom dni.
Je to vlastně text o tom, jak by asi vypadal dopis, kdybych psala létu. Je to směšné, co? Ale když se člověk nudí :)

Milé léto,
většina lidí tě má ráda a přála by si, abys ještě nějakou dobu vydrželo, ale já nejsem jedna z nich a asi nikdy nebudu. Pokud tě to neurazí, tak ti otevřeně povím, že jediné dvě věci, co se mi na tobě líbí jsou krásné letní bouřky a skutečnost, že právě v tvém období jsou dvouměsíční prázdniny, což ani není tvoje zásluha. Tahleta vedra, která jsi nám letos připravilo, způsobují nespočet spálených kůží, nadměrné pití nápojů, přítomnost velbloudů i v Čechách a taková sucha, že tráva se nemusí ani posekat, aby působila jako seno. Což je další suprový fakt - alergie. Já se snad jedinkrát ráno neprobudím, aniž by mě svěděl nos a spotřebu kapesníků mám asi tak dvakrát vyšší než v zimě. A prosimtě, proč ten zatracený hmyz? Máš tohle zapotřebí? Nemohlo jsi z něj udělat vegetariány? Nesnesitelné, opravdu. Takže na konci tvých dní ti zamávám a už tě nechci alespoň rok vidět (což se mi asi nepovede, co?). Ani nevíš, jak se těším na zimu. Na sníh (jestli tedy nějaký bude) na to, až bude otevřené kluziště, které je mnohem lepší, než nějaké koupání a smažení se na slunci. Doufám, že si z mého dopisu vezmeš nějaké poučení a v následujících letech se trochu poučíš.
S láskou, Larry.


Miloučké, že ano?
Jak by asi vypadal váš dopis létu? Pište do komentářů :)
Farewell!

Cítit, či necítit?

5. srpna 2015 v 13:43 | Larry |  Témata týdne
Přijde mi zvláštní, že v tématu označili emoce právě jako nesmysly. Nazývám hodně věcí nesmysly, ale u emocí by mě to asi nenapadlo. Předpokládám, že někdo opravdu považuje emoce jako nesmysl, negativum, či jako něco, co ho zdržuje, nebo omezuje. Emoce omezují nás všechny.

Soucit, láska, strach... Ovládají nás. Mohou být šílené, že nekdy prostě ani sami nechápeme, jak můžeme něco takového cítit. Jak můžeme milovat někoho, kdo nám tak ublížil? Jak můžeme plakat nad maličkostmi, když někdy neuroníme slzu ani nad velice smutnou událostí? Stává se to všem, obzvláště v náctiletém věku. Všichni jsme stejní a přece tak odlišní.

Ale přesto všechno jsou emoce součástí našich životů. Co bychom byli bez emocí? Stroje? Stroje nemají city. Mohou předstírat, že je mají, ale jenom když je tak někdo naprogramuje. Co když jsme taky naprogramovaní? Co když někdy někdo prohlásil, že lidé mají mít emoce, a tak je prostě od té doby máme? Hahah, už melu blbosti.

Je to jenom chemie. Spousta reakcí v jisté části mozku, které bychom nezastavili, ani kdybychom si to přáli. Ale myslím, že je to dobře. Emoce z nás dělají ty, kým jsme. Bez nich bychom byli prostě jenom nějaké chodící a myslící stroje, co si jdou prostě jen za svým bez ohlédnutí na ostatní. Bez slitování bychom mířili prostě jen k svým vlastním cílům. To by nás jen pomalu (nebo možná i rychle) vedlo do záhuby.