Říjen 2015

Two years (+20 days)

28. října 2015 v 16:07 | Larry |  Deník
Hallo.
Tak tuhle webovou adresu už strategicky obsazuji po dobu dvou let a dvaceti dní (ano, 8. října jsem nějak prospala). Vlastně je škoda, že články přidávám jen velice zřídka, ale ono je to jedno, stejnak to nikdo nečte :D To je samá škola, není inspirace, furt někde lítám, nebo prostě jen nesdílím to, co píšu. Všecko je teď hrozně natěsnané na sebe a člověk je rád, když nemusí nic dělat.
Ale na jednu stranu, když si člověk tu stránku zapne, tak většinou něco napíše. Ať už třeba k tématu týdne, nebo jen něco random. Minulý článek jsem psala včera na mobilu jenom tak bez přemýšlení a mazání. Taky vypadal strašně, hlavně kvůli diakritice a takovým nesmyslům. Prostě mě něco napadlo, tak jsem začala psát a dnes jsem jen upravila a sdílela. Nikdy jsem nesmazala jediný článek, který už jsem sdílela. Ačkoli, když si občas přečtu jeden z mých prvních článků, tak bych asi byla schopna něco tam upravit, přidat, nebo ho kompletně přepsat, ale nač měnit dějiny, že ano.
Blog mi slouží jako schopnost se vypsat ze špatných nálad, nebo sdílet nadšení nebo názor na jakékoli podněty. Používám to jako "veřejný deníček", což zní sice směšně, ale je to tak. Do svého papírového a doufám, že bezpečně schovaného, deníčku - jednou-za-půl-roku-sem-něco-napíšu-deníčku - píšu spíš věci konkrétní a vzpomínky. Něco, na co nechci zapomenout. Mimo tyto věci sem dávám i slohy, úvahy, nebo sem tam i nějaké pseudo-povídky, co mě zrovna napadnou, aby mohli lidi, kteří to stejně nečtou, psát svojí kritiku, která by mi určitě mohla pomoct.
Teď jdu asi uklidnit tu zběsilou entropii ve svém pokoji, takže farewell

Sbohem

28. října 2015 v 15:08 | Larry |  Témata týdne
Mé myšlenky jsou rozvířené jako moře za teplých letních bouří převracející lodě nevinných námořníků. V hlavě se mi objevují tucty nových i starých problémů a strastí, na které i přes úmorné snažení nemohu najít řešení. Cítím se bezbranná a ztracená. Zmatená a vystrašená. To všechno kvůli zdánlivým hloupostem. Proč mě tato nálada neopustí? Jak mi má někdo rozumět, když nerozumím sama sobě? Sedím na posteli v pyžamu, ruce mam ovinuté kolem kolen a zírám do neznáma. Třesu se jako osika, slzy mi pomalu stékají po tvářích a nemám odvahu vstát. Už ničemu nevěřím. Nevěřím lidem, zvířatům, věcem, pocitům, ani svým vlastním nohám. Už i ony začínají selhávat. Pomalu se ale zvedám. Po několika škobrtnutí padám a na poslední chvíli se chytám okraje stolu. Řeknu si, že potřebuju osvěžující sprchu, pak si uvědomím, že jsem byla ve sprše před několika desítkami minut. Proto bezmyšlenkovitě popadnu kabát a světlo. Vyrážím na půlnoční procházku.

I přes silné zimní boty mi proniká chlad do konečků prstů, když se probírám vysokou vrstvou sněhu. Konečně je zase cítím. Cítím, jak mi do celého těla proudí síla. Rozeběhnu se. Plíce se mi plní studeným vzduchem a štiplavým kouřem linoucím se z komínů, jako by se chtěl dostat na svobodu. Ohlížím se za sebe a pozoruji, jak cela vesnice bliká různobarevnými světly. Zítra je Štědrý den. Svátek pokoje, klidu, rodiny a lásky. Nedávám pozor na cestu a zakopávám o vlastní nohu. Padám do pokrývky sněhu. Vše je tak zmrzlé, jen mé tělo hřeje jako žhavé uhlíky. Chvíli se nezvedám a okamžiky se i směju. Jsem svobodná, nespoutaná a uvolněná. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. "Sbohem věčný terore denního života," křičím do dáli z plných sil. Takhle už to nenechám pokračovat. Už se nebudu spoléhat na ostatní. Všechno je mi jedno. Už nikdy se nenechám ovládat strachem.

Pořád ležím na zádech a dívám se na hvězdy. Nekonečně daleko a přece tak jasné. Když se vracím, všechno už spí. Hlasitě cvaknutí zámku však nenarušilo pokoj a klid panující v našem domě. Dopadnu na postel a už nejsem schopna náročnějšího pohybu. Usínám do minuty i s huňatými ponožkami a rukavicemi, které zahřívají mé končetiny.