Sbohem

28. října 2015 v 15:08 | Larry |  Témata týdne
Mé myšlenky jsou rozvířené jako moře za teplých letních bouří převracející lodě nevinných námořníků. V hlavě se mi objevují tucty nových i starých problémů a strastí, na které i přes úmorné snažení nemohu najít řešení. Cítím se bezbranná a ztracená. Zmatená a vystrašená. To všechno kvůli zdánlivým hloupostem. Proč mě tato nálada neopustí? Jak mi má někdo rozumět, když nerozumím sama sobě? Sedím na posteli v pyžamu, ruce mam ovinuté kolem kolen a zírám do neznáma. Třesu se jako osika, slzy mi pomalu stékají po tvářích a nemám odvahu vstát. Už ničemu nevěřím. Nevěřím lidem, zvířatům, věcem, pocitům, ani svým vlastním nohám. Už i ony začínají selhávat. Pomalu se ale zvedám. Po několika škobrtnutí padám a na poslední chvíli se chytám okraje stolu. Řeknu si, že potřebuju osvěžující sprchu, pak si uvědomím, že jsem byla ve sprše před několika desítkami minut. Proto bezmyšlenkovitě popadnu kabát a světlo. Vyrážím na půlnoční procházku.

I přes silné zimní boty mi proniká chlad do konečků prstů, když se probírám vysokou vrstvou sněhu. Konečně je zase cítím. Cítím, jak mi do celého těla proudí síla. Rozeběhnu se. Plíce se mi plní studeným vzduchem a štiplavým kouřem linoucím se z komínů, jako by se chtěl dostat na svobodu. Ohlížím se za sebe a pozoruji, jak cela vesnice bliká různobarevnými světly. Zítra je Štědrý den. Svátek pokoje, klidu, rodiny a lásky. Nedávám pozor na cestu a zakopávám o vlastní nohu. Padám do pokrývky sněhu. Vše je tak zmrzlé, jen mé tělo hřeje jako žhavé uhlíky. Chvíli se nezvedám a okamžiky se i směju. Jsem svobodná, nespoutaná a uvolněná. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. "Sbohem věčný terore denního života," křičím do dáli z plných sil. Takhle už to nenechám pokračovat. Už se nebudu spoléhat na ostatní. Všechno je mi jedno. Už nikdy se nenechám ovládat strachem.

Pořád ležím na zádech a dívám se na hvězdy. Nekonečně daleko a přece tak jasné. Když se vracím, všechno už spí. Hlasitě cvaknutí zámku však nenarušilo pokoj a klid panující v našem domě. Dopadnu na postel a už nejsem schopna náročnějšího pohybu. Usínám do minuty i s huňatými ponožkami a rukavicemi, které zahřívají mé končetiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lia Lia | E-mail | Web | 28. října 2015 v 15:22 | Reagovat

Páni, hodně dobře napsané.
Ten pocit malinko znám, ten pocit zmatenosti, hlouposti, nechápání, ani nevíš, jak se pohnout, abys nevyrušila klid.

2 Larry Larry | E-mail | Web | 28. října 2015 v 15:35 | Reagovat

[1]: Děkuji. Myslím, že něco takového si asi zažil každý.

3 Lia Lia | E-mail | Web | 28. října 2015 v 15:52 | Reagovat

[2]: BOHUŽEL...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama