Březen 2016

Úvaha - Nesuď knihu podle obalu

21. března 2016 v 15:54 | Larry |  Mé úvahy/názory
Lidé mají až moc ve zvyku soudit celé své okolí pouze podle vzhledu. Neuvědomují si, jakou hloubku lidé i věci mohou mít. I za tou nejošklivější bránou se mohou skrývat ty nejkrásnější zahrady s těmi nejvzácnějšími květinami. Proč je ale tak těžké se nad něčím takovým zamyslet?

Člověk používá zrak jako svůj primární smysl, to je pravda, ale myslím, že občas musíme poslouchat nejen zrak a ostatní smysly, ale i naši intuici a srdce. Pouze podle vzhledu se nedá vytvořit si kompletní obrázek o nějaké osobě. To prostě nejde. Hlavně, vzhled si nevybíráme, ten je nám od narození daný a my na něm nemůžeme skoro nic změnit. Co ale můžeme změnit, je naše osobnost. Tu si vytváříme po celý život a postupně ji tvarujeme podle toho, jací chceme být. To by mělo být to správné kritérium, jak se mají lidé poznávat.

Ovšem některým lidem se dějí strašné věci a to nejen z jejich vlastního zapříčinění. I to je definuje - jako všechno, co děláme. Nesmí se však separovat zlé od všeho ostatního a na to brát největší důraz. Člověk se musí brát jako celek. Jako balíček se štítkem "samostatně neprodejné". Když totiž vidíme osobu, která nemá zrovna úžasný zevnějšek, nemůžeme vědět, že umí třeba skvěle malovat, je štědrá, milá a zábavná, nebo je nejrychlejší v běhu na 100 metrů. To si musíme zjistit, nebo to nechat být. Jenže lidi jsou zlí, krutí a dokážou cokoli vmést jiným do obličeje, jenom aby měli navrch. A já si myslím, že pokud by měl být někdo souzen, tak jsou to právě takoví lidé, kteří soudí ostatní.

Pokud tedy neznáme celou historii a kompletní charakter člověka, nemáme předpoklady pro to, někoho soudit. A protože lidé jsou komplexní zvířata, tak tyto informace nikdy nemůžeme poskládat všechny. Když si tedy dáme jedna a jedna dohromady, zjistíme, že soudit nemůžeme nikoho kromě sebe.

Vyprávění - Nespavost

16. března 2016 v 16:21 | Larry |  Moje psaní
Je skoro půlnoc a já už se asi hodinu snažím bezúspěšně usnout. Vrtím sebou, zkouším různé způsoby jak si lehnout, ale cíle jsem nedošla ani jedním z nich. Je tu horko, říkám si. Jedna spolubydlící tu není, okno je tedy volně přístupné. Uvnitř mě něco hlasitě zajásá. Potichu jdu k oknu, opatrně našlapuji na špičkách a snažím se nevzbudit ostatní. Když odklidím parapet, kde leží spousta věcí, protože poliček očividně není dostatek, konečně mohu okno otevřít.

Praha je v noci hlučnější než ve dne, byla první myšlenka, co mě napadá. Jsou slyšet auta, vykřikující a smějící se lidé, hudba. Klekám si na parapet a dívám se ven. Nebe je tmavě modré a plují po něm dost nízko světly ozářené bílé obláčky. A jak rychle. Vítr totiž prudce fouká, až to hučí všude kolem. Cuchá mi vlasy, které musím složitě krotit, a nadzvedává mi volné triko na spaní. I když je polovina ledna, vůbec mi není zima. Sedím tu dobrých deset minut a pozoruji lidi dole. Chodí, dívají se do telefonů nebo před sebe a mě si vůbec nevšímají. Vlastně si nevšímají vůbec ničeho. Za ta léta, co v oknech občas sedávám, se nahoru podívá jen malý zlomek lidí, co kolem projde. Na některých autech zaparkovaných u chodníku pode mnou se lesknou kapky deště a některá auta jsou naopak dokonale suchá.

Usmívám se. Je tak příjemné užívat si chladný vánek, když jsem celý večer trávila ve vyhřátém pokoji. Slyším však neklidné vrtění mé spolubydlící a usuzuji, že je správný čas jít už spát. Lehám si, zavírám oči a doufám, že už se mi podaří dostat se do mého světa snů.

Moje autoškola

10. března 2016 v 15:58 | Larry |  Mé úvahy/názory
Spousta mladých lidí si chce ve věku 18 let udělat řidičský průkaz. Přiznávám, že jsem byla jednou z nich, proto jsem se v létě přihlásila do autoškoly. Nyní se pokusím přiblížit, jaké to bylo.

Autoškola, do které jsem chodila, se nachází v jedné z polorozpadlých učeben střední školy ekonomické. Několik z nás dostalo omezený počet poměrně starých vydání učebnic a vyučování mohlo začít. Lekce nám dávala usměvavá paní, která pokaždé na něco zapomněla nebo se prala s počítačem a poté nadávala, že místo projekce musí sama kreslit na tabuli. Postupně se jednoho po druhém ptala na otázky o křižovatkách, čímž prakticky testovala naší všeobecnou hloupost. Když jsme se bavili o otevřené zlomenině a jejím ošetření, jedna ze studentek sebou praštila na zem, takže jsme měli hned praktickou ukázku první pomoci.

Po hodinách teorie přišla praxe. K jízdě jsem měla samozřejmě jednu z nejnovějších Octavií, což mi poté znesnadnilo naučení na starší typ auta, který mám k dispozici nyní. Prakticky všechny jízdy byly ve městě a nejbližším okolí v minimální rychlosti. Dobrá, sice jsem se perfektně naučila křižovatky a nechutný kruhový objezd, který se tam nachází, ale poté nastával problém v rychlejší jízdě mimo obec, a to ani nemluvím o dálnici, kde na mě instruktorka netrpělivě doléhala, ať už sakra zrychlím. Aspoň ale jezdím bezpečně...

Když jsem se tímhle tempem dohrabala ke zkouškám, bylo mi řečeno, že je musím udělat hned, jinak budu muset jít až o měsíc a půl později, což se mi samozřejmě nelíbilo. Testy byly po nekonečném domácím opakování primitivní a náš komisař naštěstí po celou dobu jízdy klábosil s instruktorkou a nedával pozor. Nakonec stačilo jen vyjmenovat povinnou výbavu, kapaliny a řidičák byl v kapse.

Fejeton - Můj běžný školní den

5. března 2016 v 14:26 | Larry |  Moje psaní
Jako každému studentovi, stejně tak i mě, jednou za čas leze škola krkem. Každé ráno se probouzíte úderem brzké ranní hodiny a už víte, že vás čeká dlouhé sezení v lavici, kam se nevejdete, a poslouchání monotónního výkladu různých učitelů. Psaní si dlouhých nesrozumitelných zápisků, snažení se nepraštit se hlavou o stůl, když se snažíte vypadat, jako že nespíte, a zírání nevinně na lavici, když učitel upozorňuje na to, že minimálně polovina z vás nemá u maturity šanci, přičemž vám u slova "maturita" už reflexivně naskakuje vyrážka po celém těle.

Když si nějak přetrpíte tuhle teoretickou, v lavici sedící část, přicházejí laboratoře, kde se protáhnete a možná si i odpočinete od jinak nudného vyučování. "Opakování je matka moudrosti," přesvědčujete sami sebe, když zase standardizujete hydroxid sodný. Ovšem tímto to zdaleka nekončí. Součástí tohoto všeho jsou samozřejmě přestávky, kdy můžete napjatě pozorovat, jak se polovina školy mění v divou zvěř, a volné hodiny, kdy nadáváte, že nebýt jí, mohli byste být doma již o hodinu dříve.

Avšak doma klid nepřichází, ba právě naopak. Věty "tak si napíšeme test" vám hrají v hlavě jako zaseknutá deska, když se přemlouváte k zopakování učiva zoufale chroupaje křupky, či podobnou nezdravou pochoutku. Aby toho nebylo málo, napíšete si ještě jeden dva protokoly a zadané domácí vypisování strategicky přesouváte na zítřejší hodinu, kde se nemusíte až tak soustředit na aktuální dění.

A tak tímto denním shonem nějak dospějete k večeru, kdy už o škole nechcete ani slyšet, a doufáte, že se vám nenabourá do snů, kde máte jedinou šanci na pořádný odpočinek.

A přijde ten, který opět přinese řád do tohoto města

3. března 2016 v 15:42 | Larry |  Moje psaní
Toto je vypravování, které jsem psala ve škole, jako pokračování nějakého úryvku, na který se mělo navázat. Enjoy.

Na toto město jsem narazila pouhou náhodou. Jela jsem vyprahlou pouští, když jsem ho uviděla vlnit se v oblaku horkého vzduchu. Po dlouhém dni jsem si nepřála nic víc, než si odpočinout. Navedla jsem tedy svého koně tím směrem. Zastavila jsem u saloonu a uvázala svého hnědáka Maxe, který se na mě zoufale podíval. Popleskala jsem ho po krku a on spokojeně zastříhal ušima. Vešla jsem dovnitř.

V prvních okamžicích všechno utichlo, jen zvuk klavíru nepřestával znít. Poté jsem zaslechla úryvky rozhovorů: "Hej, kdo to je? Tu neznám." Nevěnovala jsem jim pozornost a zamířila rovnou k baru. Sundala jsem si klobouk, položila ho na stůl a objednala si dvojitou Whisky. Černé vlasy mi padaly do obličeje, proto jsem je pevně stáhla do ohonu. Barman si mě podezřívavě prohlížel, v jeho oku jsem však viděla jiskru a všimla jsem si, jak mu zacukaly koutky úst. "Hledám nějaký nocleh. Jaké mám možnosti?" zeptala jsem se. Vylíčil mi všechno, já přijala a zaplatila.

Vedle mě si sedl jiný návštěvník saloonu. Když jsem dopíjela svou Whisky, důkladně jsem si ho prohlédla. Byl to velice mohutný muž s drsným pohledem, bohatým knírem a kloboukem zakrývajícím jeho plešatou hlavu. "Co jsi zač?" prohlásil najednou. "To není vaše věc. Jen projíždím," vyhnula jsem se odpovědi. Rozesmál se a odhalil své zuby, mezi nimiž měl mezery po zubech chybějících. Nechápavě jsem zdvihla obočí. "Tady to takhle nechodí, kočičko," začal, jeho oslovení jsem jakoby neslyšela. "Tady jsou určitý pravidla," kývla jsem a čekala, jestli bude pokračovat. Nabídl mi, ať si jdu zahrát karty. "Nehraji karty," odmítla jsem. Mezi zuby procedil nějakou poznámku, kterou jsem ignorovala. "Nemůžeš být tady mezi místními jen tak zadarmo… a sama," pokračoval a položil mi svou obrovitou tlapu kolem ramen. Okamžitě jsem ji smetla a upozornila ho, ať to nedělá. On však dolézal dál a nepřestával ve svých hloupých nabídkách a popisování pravidel.

Zvedám se a odstupuji. Zamračí se na mě a už vidím, jak sahá k opasku pro zbraň. Já ale jsem rychlejší. "Ale ne! Jděte si ven. Nedělejte mi tu bordel," oboří se na nás barman. Vyjdeme tedy ven a vysvětlujeme si pravidla. Už není cesty zpět. Ten člověk mě ale rozčiluje, už co si přisedl. Teď mám chuť mu prohnat kulku mozkem. Vidět, jak se mu zavrtává do lebky. Kolik takových už asi zabil? Byl i onen pověšený jeho obětí?

Odstupujeme od sebe, čekáme na signál, oba máme připravené ruce u pasu. Zazní střela do prázdna. Pohotově beru zbraň, zamířím a pal. Bolest. Krev. Protivník se poroučí k zemi. Já ne. Zasáhl mi pouze levou paži. Vidím Maxe sebou házet. "Vy jste ho zabila! Vy jste první, kdo ho dokázal porazit," povídá mi jeden z diváků. "Díky, všimla jsem si," musím dodat. Zakření se a nabízí mi ošetření. Neodmítám. Když procházíme kolem mrtvoly, všímám si, že kulka zasáhla oběť do čela. Leží na zádech a jeho oči zůstávají otevřené. "Dobře ti tak," pronáším poslední poznámku.

"Whisky pro všechny na účet podniku," hlásá barman nadšeně do davu. Divím se, že toho padoucha už někdo neodprásknul dříve, ale raději nic neříkám nahlas. Již s obvázanou rukou znovu usedám k baru. "Ani nevím, jak se můžeme odvděčit. Neměla byste třeba zájem o šerifskou hvězdu?"

"Lákavá nabídka, avšak musím odmítnout. Já půjdu dál, kam mě moje nohy… a můj kůň zavedou." Barman jen souhlasně přikývne. Po několika skleničkách jdu spát. Další den za svítání se loučím s tamějšími lidmi, odvazuji Maxe a společně se vydáváme pouští dál na západ.



Zápis 03/03/2016

3. března 2016 v 14:49 | Larry |  Deník
Jak už to tak se mnou bývá, nedodržela jsem své předsevzetí a prakticky sem vůbec nepíšu. Vlastně ani moc nečtu a nekreslím... Až teď - mám totiž jarní prázdniny - jsem se dokázala k něčemu konečně dokopat. Protože jsem si koupila foťák, tak zběsile pořizuji různé fotografie. Vytáhla jsem po dlouhé době akrylovky a paletu a pustila se do malování (i když výsledkem nejsem nijak extra rozčarována). A také jsem začala postupně demolovat populární "Destrukční deník", který jsem dostala od kamarádek k Vánocům - určitě někdy vložím fotky, až toho budu mít více.

Poslední dobou alespoň trochu píšu, většinou jen takové úryvky, pocity, myšlenky vnesené do příběhů. Jak se totiž znám, když začnu psát něco delšího, tak to nikdy nedopíšu. Dále mám několik úvah a jiných útvarů ze školních úloh a mám v plánu nějaké z těch nesmyslů časem zveřejnit.

Problém je teď s tím, že máme hodně učení ve škole, samozřejmě "Maturita is coming", takže se připravuji, nebo šílím, nebo mi totálně přehrábne, takže na podobné věci nemám čas. Ještě k tomu mě čeká maturitní ples, z kterého jsem... ehm.. nadšená.

A v knihovně mám tolik nepřečtených knížek, že mi to rve srdce, že je nečtu. Chudinky. Po maturitě snad budu mít aspoň trochu času, než půjdu na vysokou, jestli tam půjdu, jestli udělám maturitu... Jednoznačné je, že když se nezblázním teď a udělám maturitu, že se stejně zblázním na vejšce, takže už je to celkem jedno :D
Ale vážně, to jsem jediná, kdo je takový magor?

Nevadí, radši mlčím. Ostatní maturanti - nezabijte mě! Ti, co budete maturovat za rok a více - začněte se připravovat dřív, věřte mi :D
Okay... now if you excuse me, I have to destroy Jotunheim :)