Short story - Filosofie ve fiktivním světě

17. dubna 2016 v 11:52 | Larry |  Moje psaní
Celý život se mi promítá před očima, když tady tak ležím na zádech, hrudní kost mi drtí obří tlapa, dýchání je čím dál tím obtížnější a všude kolem je slyšet povyk davů. Drápy obrovité šelmy se mi zatínají do masa a sliny mi dopadají na obličej, když na mě vrčí. Vzpouzím se. Držím jí za tlapu a snažím se jí odtlačit, ale síla mocného lva je mnohem větší než odpor ubohé obětní ovce s potrhaným oblečením a rozdrbanými vlasy. Jsou opravdu tohle poslední okamžiky mého života? A proč tu vlastně ležím?

Náš lid celá staletí věří v božstvo síly, kterému jsme podřazeni. Prakticky nám vždycky kázali, že člověk nemá moc nad silou boží, nad svými vlastními životy, nad naším osudem. A my se k nim modlíme. V každém městě v našem pouštním státě se nachází velká kruhová budova. Říkáme jí prostě Kruh. Uvnitř jsou kolem stěn lavice, kde sedávají místní občané a uprostřed nám káže "Levon", člověk prý pověřený úkolem, aby nás seznámil s tím, jak se máme chovat, v co máme věřit, jak to máme uctívat. Modlit se a dávat dary ale nestačí. Již dlouhověkým rituálem jsou zde oběti.

A jak jsem se zde octl zrovna já? Dobrá to otázka, snadná odpověď. Jako oběti se každý měsíc vyberou lidi vyšší společnosti nepohodlní. Já si to vysloužil hlasitým nesouhlasem proti našemu náboženství, co vtlouká lidem do hlavy, že sami, bez pomoci, nic nedokážou a nejvíc jsem protestoval právě proti obětem. Tou poslední byl totiž můj dobrý přítel.

Přirozeně, že moje skutky mi vynesly strávení měsíce v žaláři před slavnostním sežráním. Když si člověk odmyslí ta různá individua, která se sem dostala i z horších důvodů, než moje maličkost, bylo to tu docela dobré. Vlastně mnohem lepší, než to, co následovalo potom.

Když nastal den D, už mi vlastně bylo všechno jedno. Lev, představitel božstva, mě měl dostat k večeři a já už jen doufal, že to budu mít rychle za sebou. Když jsem dostal do ruky ubohý usmolený oštěp, který by neposloužil dobře, ani k napíchnutí posledního sousta jinak výtečného oběda, a do druhé štít, byl jsem nucen vyjít doprostřed Kruhu. Už co se otevřely dveře, uviděl jsem svého protivníka, jak leží a olizuje si tesáky, jakoby už na mě čekal. Když jsem přišel blíž, chvíli jsme jen tak kroužili kolem, pak se na mě vrhl, vyrazil mi štít i oštěp z rukou a už jsem ležel na zemi.

Když mě pomalu, ale jistě drtil, snažil jsem se prsty dosáhnout na oštěp. Když jsem se k němu dostal, už jsem pomalu nedýchal. Zlomil jsem ho o zem, což bylo snadnější, než jsem čekal, a největší silou, co se mi podařilo v ten poslední moment vynaložit, jsem ho zapíchl lvovi do hrudi. Zařval tak, že mě to skoro ohlušilo a můj obličej byl dokonale osprchován, zvedl ze mě svou tlapu, já se překulil stranou a sledoval jsem, jak jde k zemi. V ten okamžik v Kruhu panovalo hrobové ticho. Nikdo nikdy zde lva neporazil. "Chopte se ho," uslyšel jsem po chvíli ostrý povel. Vláčeli mě zpět do špinavé cely.

Svázali mě. Klekl jsem si. Přišel Levon. "Co jste to provedl? Urazil jste bohy tím nejhorším způsobem! Myslíte, že máte právo zabíjet jednoho z jejich představitelů? Co si teď lidé budou myslet? Asi že jsme oprávněni postavit se bohům," křičel na mě, dokud mu nedošel ten jeho svatý dech. "Přišlo mi to správné," začal jsem se hájit. "Chtěl mě zabít, tak jsem ho zabil první. Kdyby zaútočil na vás, nechal byste se v klidu sežrat a ještě si k sobě nakrájel zeleninu?" Jako reakce k této odpovědi se mi dostalo takové rány, že jsem vzal druhou o zem. Když mě znovu zvedli, podíval jsem se Levonovi do očí, usmál jsem se a prohlásil: "Jste ubozí," a plivl jsem mu krev na jeho hábit. "Poprava, zítra, v Kruhu," byla poslední slova, co jsem od něj slyšel, když odcházel.

Když jsem stál na bedně uprostřed Kruhu s obojkem kolem krku, vysvětloval, čím jsem se prohřešil. Líčil, jak jsem urazil bohy, jak, kdyby mě nepotrestali, by přišla záhuba lidstvu, jak nemají protestovat, nesmí říci svůj názor nebo zabíjet lvy. Docela běžné kázání, jako v normální dny, jen se mnou v pozadí. Podkopli mi bednu pod nohama. Ale ještě předtím, než se mi svět začal ztrácet před očima, lidé se začali bouřit. Umíral jsem s myšlenkou: "Zabralo to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 akozetocomabyt akozetocomabyt | Web | 16. května 2016 v 17:59 | Reagovat

celkom zaujimavý blog asi sa tu zastavím častejšie :)

2 nejsso nejsso | Web | 17. května 2016 v 18:37 | Reagovat

pěkný blog

3 Larry Larry | 18. května 2016 v 10:26 | Reagovat

[1]: Děkuji, teď bohužel nejsem moc aktivní, ale po maturitě se to zlepší ;)

[2]: Díky :)

4 rpgnetwork rpgnetwork | Web | 19. května 2016 v 18:42 | Reagovat

Ahoj, moc se omlouvám, že vás tu otravuju reklamou, ale není tu na to žádné vyhrazené místo, tak přispěju sem :)
--------------------------------------------------------------------------------------
Vítejte v New Yorku budoucnosti - městě čtyř frakcí, které krom nepokojů ohrožují i mnohá další nebezpečí za tolik důležitými hranicemi. Přijďte si zahrát do světa roku 2316, kde osud Vašich postav závisí pouze na Vás samotných. Bude Vaší frakcí Neohroženost, Upřímnost, Sečtělost, nebo Mírumilovnost? Vystavte své postavy neuvěřitelným okamžikům; Co byste udělali Vy, kdyby mohla jediná volba vše změnit?
RPGNetwork.blog.cz - Inspirováno Filmovou a knižní trilogií "Divergence"
--------------------------------------------------------------------------------------
Blog je vhodný i pro naprosté začátečníky, tak se nebojte a pojďte si zkusit zahrát za někoho, kým byste chtěli být a zároveň si úctyhodně rozvinout psací schopnosti! Budeme se těšit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama